2. kapitola (1/2)

24. června 2011 v 23:03 |  Kapitoly
DISKUZE
Pomalu jsem se probouzel, netuším, kolik mohlo být hodin, ale podle toho, jak se slunce opíralo do závěsů jsem usoudil, že bylo pozdní dopoledne. Vyhrabal jsem se z postele a došel ke skříni. Vytáhl jsem si z police čistou košili a jeany a šel se osprchovat a obléct. Není totiž nic, co by dokázalo tak dokonale probudit a zároveň zbavit kocoviny jako pořádná sprcha. Když jsem se vrátil zpět do pokoje, zastavil jsem se u zrcadla.

"Musím říct, drahý Ricardo, že tvůj zjev je momentálně velmi znepokojivý." Řekl jsem při pohledu do zrcadla. Ten pohled stál opravdu za to. Černé vlasy jsem měl rozcuchané a zmačkané do všech možných stran. Oči jsem měl opuchlé a trochu podlité krví kvůli nedostatku spánku a včerejší přemíry alkoholu, na obličeji dvoudenní strniště. Některé věci prostě mají před péčí o zevnějšek přednost. No alespoň dneska budu vypadat trochu jako civilizovaný člověk. Přes hlavu jsem si přetáhl černé triko a z postele vzal jeany. Ne, že bych byl nějaký testosteronový macho, ale taky nejsem žádný studentík s brýlemi. Ještě nezapomenout Niky a můžu vyrazit k Nicolasovi.
Sešel jsem schodiště a zastavil se v salónku, abych si s ním ještě před schůzkou promluvil. Našel jsem ho skloněného nad glóbem, jak studoval kontinenty a kýval hlavou.
"Copak vyhlížíš Antonio, konec světa? To si musíš ještě počkat." Objevím se za ním a studuju jeho výraz, který, kdybych nevěděl, že na schůzce Koncilu potká Isobel, vypadal by natěšeně.
"Ano, synovče. 2012 má být podle odhadů velmi zásadní rok. Ovšem pochybuji, že to bude mít na svět čarodějů velký dopad." Odpoví strýc.
"Jako vždy máš pravdu. Zajímalo by mě, jestli mi to nechceš povědět kvůli tvé tvrdohlavosti, nebo tě to jenom baví pozorovat, jak se to z tebe snažím dostat."
"No tak, Ricardo. Nebuď nedočkavý, za chvíli se to všechno dozvíš. A jako odpověď na tvou otázku: Oboje je pro mě velkým přínosem" řekl se smíchem.
"Dobrá tedy, jdu k Nicolasovi. Uvidíme se na schůzi." Odpovím a odejdu ze salónku. Musím ještě zavolat Nicolasovi a ostatním, abych jim řekl, kdy mají dorazit. Dneska to bude dobrý, Nicolas je obstojný kuchař a u vaření mu můžu ujídat. Být Velitelem Skupiny má své výhody.
Projdu halou, vyjdu na příjezdovku a nasednu do auta. Po cestě se musím ještě stavit do potravin a vzít nějaké jídlo a vybrat víno. Beru, tohle je moje oblíbená činnost. Když jsem jel po dálnici, vítr se po stranách opíral do auta a já si to užíval. Jen pro pocit větru ve vlasech jsem otevřel okénko a pustil nahlas rádio. Řítil jsem se 200 kilometrovou rychlostí a jen doufal, že žádný hloupý policista se nebude namáhat a honit se za mnou přes město. Ne kvůli tomu, že bych se obával pokuty, ale proto, že mě nebaví čekat, než si ten nešťastník uvědomí, že jsem ho tak dokonale přinutil uvěřit mé verzi pravdy. Většinou se i omluví, jednou mi dokonce vysekl poklonu. Bože, to byl nejlepší zážitek a všichni jsme si to pořádně užili. Příslušník bezpečnosti klanící se čaroději, nezapomenutelné. No nicméně, nejvyšší čas zastavit v potravinách. Vešel jsem do obchodu a vzal všechno, co bylo na seznamu. Když jsem došel k pokladně, zaslechl jsem dva prodavače, jak se baví o nějaké holce.
"Hej, kámo vidíš tu brunetu támhle v rohu?" řekl vyšší z nich.
"Myslíš tu kost, která teď obhlíží jabka? Tu co vypadá jako by si sem zaběhla z jeviště? Jo tu vidím celkem jasně." Odpoví druhý, který vypadá jako by každou volnou chvíli trávil v posilovně a místo vody pije iontové nápoje.
"Myslíš, že by měla zájem?"
"No o tebe určitě ne, řekl bych, že jsme tak trochu mimo její kategorii."
Tyhle kecy mě vždycky dostanou. Jak jsou ti civilisté tupí. Otočil jsem se, abych posoudil jejich výběr. Viděl jsem nějakou holku, která se opírala o mrazák, ale to byla blondýna. Pak nějaká důchodkyně se psem…tohle bude ona. Vysoká bruneta, z které jsem viděl jen profil. Ne, mají pravdu. Tahle opravdu byla mimo jejich ligu. Byla to Angela Moorová.
"Nerad zasahuju do vašeho rozhovoru, pánové, ale chtěl bych vás upozornit. S touhle byste nechtěli marnit čas." Řekl jsem, ale než jsem stihl ztichnout, přišla ke kase.
"Ale, ale, kdopak to nám tu zavádí mravní zásady a dává vám morální kázání, pánové? Není to Pérez? Jak ráda tě vidím. Nevadí, když předběhnu?" To už byla ve frontě přede mnou a klábosila s prodavači.
"Tak, hoši. Copak vám to vykládal?" zeptala se jich a zamrkala.
"Hm…ehm…no…říkali jsme si, jestli bys nezašla na večeři." Řekl ten svalnatější z nich.
"Hochu, máš teda kuráž. No, abych byla upřímná, ne, nešla. Ale dík za nabídku, až bude populace na téhle planetě kriticky ohrožená, tak se ozvu." Pronesla tak nahlas, aby ji všichni slyšeli.
"No, a pak, že chlapi jsou manipulativní parchanti." Řekl jsem zrovna ve chvíli, když skončila se svými tzv. vtipnými komentáři.
"No dobrá, budu fér a dám vám šanci. Jen proto, abych dokázala, že nemám žádné předsudky, drahý Ricardo. Takže co kdybyste mi dali čísla?" odpověděla Moorová.
"Jasně kotě, proč ne? Tak si piš…." Ale už to nestihl doříct. Dotkla se jejich rukou a najednou se kolem nich udělal vzdušný vír. Aha, ovlivňování. Tohle bylo tak staré kouzlo, jako svět sám. Způsobuje to, že se nemůžete hýbat a přitom vás donutí věřit v pravdu, v kterou chce abyste věřili. Tohle je má oblíbená taktika, jak už jsem říkal "taktika policajt".
"Tohle má být demonstrace ženské síly?? Myslím, že jsem tě přecenil. Tihle dva chudáčci si to asi zapamatují." Řekl jsem proto, že nepovažuju zrovna "ženskou intuici" za spolehlivou zbraň.
"No s tvým tzv. šarmem se to asi porovnávat nedá. Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není. Mimochodem, možná s nima někam zajdu. My dva se asi uvidíme večer, ne že bych se těšila, bohužel na rozdíl od těchto dvou tohle bohužel nezměním. I když bych se snažila. Měj se Ricardo, pozdrav tu svou bandu intelektuálů" vyklopila ze sebe a přesunula se ke dveřím.
"Také jsem tě rád viděl, Ang. Vyřiď pozdrav Barbie a Kenovi až budete zas na obědě. Pac a pusu." Odpálkoval jsem ji, jo nesnášela, že jako holka je v nevýhodě a tuhle přezdívku ještě víc. Je to uklidňující, když můžete největší osinu v zadku setřít ještě před obědem.
"Tohle si nech od cesty Pérezi, je to pod tvou úroveň." To už byla venku ze dveří. Ještě zamávala prodavačům a zmizla ve svém Mustangu. No když už nic, auto měla ucházející. To svědčí o tom, že majitelé a jejich majetek se nemusí nutně podobat.
"Hej, vy dva! Přestaňte zírat." Luskl jsem prsty a zlomil kouzlo. Vzal jsem víno a všechno ostatní a vylezl z prodejny.
Konečně zpátky v autě a co možná nejdál od té protivné Moorové. Měl jsem pravdu, je stejně hrozná jako si ji pamatuju. No, spíš horší.
Chvíli jsem jel, když mi zazvonil mobil.
NICOLAS, stálo na displeji. Zmáčknul jsem přijmout a zapnul handsfree.
"Zdravím, Nicolasi."
"Ahoj, Rico. Veliteli, kde proboha vězíš?? Už na tebe půl hodiny čekám a ty pořád nikde. Tos potkal ducha Abrahama Lincolna, který si žádal interview, nebo co?" vyštěkne Nicolas zjevně nedočkavý.
"Ne, jen Angelu Moorovou, ale to vyjde na stejno, nemyslíš?" Informoval jsem ho, jen pro jistotu. Stejně by na to přišel, v našem světě se drby šíří rychle.
"Oou, nepříjemné. Ta holka je jeden velký malér, sice hezká…ale to není v jejím případě podstatné. Chci vědět, co ti řekla?"
"Nevím, chceš?" zeptal jsem se.
"JO, zvědavostí puknu. Co hezkého ti pověděla tentokrát? Myslím, že minule to skončilo u údajného čaroděje s reflexy 100leté želvy, není-liž pravda?" připomněl mi.
"Jo, paměť ti slouží dobře. A na tohle by nezapomněl asi nikdo, hlavně Marco si myslel, že její smysl pro humor byl opodstatněný. Jeho 3minutový smích s návaly kašle byl pro mě úplně dostatečný." Tuhle historku Marco vytahoval skoro o každé dovolené, kterou jsme měli, když se zrovna nikdo nepokoušel ovládnout svět, nebo zničit Sochu Svobody pomocí pěti mladých kouzelníků, kteří seslali tornádo přímo doprostřed ostrova.
"OK, povíš mi to, až dorazíš. Za jak dlouho tu budeš? Paella čeká a víš, že kluci si na jídlo potrpí. Nechtěl bych znova zažít tsunami v jídelně. Naši z toho byli pěkně mimo a než jsem to uklidil, tak se sluha sesypal a ta terapie, co mu platíme se celkem prodraží."
"No, tomu jsem ochotný věřit. OK budu tam do 10 minut. Měj se." Zavěsil jsem.
O chvíli později už jsme parkoval u Nicolase doma. Vyšel jsem po schodišti a otevřel si náhradním klíčem. Pokračoval jsem rovnou do kuchyně, kde jsem našel Nicolase sklánějícího se nad prkýnkem s cibulí.
"Zdar chlape. No tak, nebreč už jsem tu." Řekl jsem, když jsem viděl, že se mu lesknou oči.
"Víš, že tvou nepřítomnost bych oplakával roky, drahý." Zařehtal se Nicolas. "Tak to vyklop, co bylo?" nedočkavě vyhrkne.
"Není toho moc, co bych ti mohl říct."
"No, spíš toho není moc, co bys mi "chtěl" říct."
"Neber si to osobně, víš, že nikdy nejsem moc sdílný. Abych to shrnul: Přišel jsem do obchodu, nakoupil, slyšel nějaké civilisty, prodavače, jak se baví o nějaké holce….no, ta holka byla ona. Ona přišla, ovlivnila je, protože ji chtěli sbalit a pak jsme si vyměnili názory ohledně našich intelektuálních úrovní. No a teď jsem tady. Co bys čekal?" vysvětlil jsem mu celý děj našeho rozhovoru stručně, čistě proto, že jsem se s ním o tom nechtěl bavit.
"No, nevím…víc akce? Nějaké narážky? Bože, vždyť máš v sobě španělský temperament. Kam se poděly vášnivé rvačky, které jsou popisovány ve filmech?....Víš o tom, že jste úplné protiklady?" ptal se, jako bych to nevěděl.
"To mi nemusíš připomínat. Nejsem slepej." Někdy si říkám, to vypadám jako takový nechápavý vůl??
"Ale protiklady se přitahují…zvlášť takhle velký….obrovský…jako Grand Canyon" Zase ty jeho přirovnání. Jak patetické.
"Sakra!!! Co to meleš! Kvůli tvýmu pochybnýmu smyslu pro humor mám teď na předloktí jizvu!" Víš vůbec, co to je Grand Canyon? Vždyť jsi měl problém poznat Bushe"…Takhle to vypadalo: hele pane, uhněte…no tááákk…kruci vole, vodpal! A pak….hele, když volali na pódium Bushe, to mysleli toho co jsem mu nechal narůst rohy?? Upppssss…tak teď jde na pódium. Nechutný!!
"Tohle už nevytahuj. Kdo si má všechny ty jejich ksichty pamatovat. Vypadá jako Indiana Jones po plastice od tanečnic hula-hula za půl milionu." Odvětil.
"Myslím, že už máme všechno hotový Veliteli. Jdem zkouknout Moto GP? Dneska jedem v Maroku." Navrhne Nicolas.
"Jasně. Ostatní tu budou asi za hodinu, času dost." Vzali jsme pití a odešli na pohovku do obýváku, zapnuli plazmu a nechali se pohltit závodem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 25. června 2011 v 22:48 | Reagovat

tak táto časť bola dokonalá xD xD xD tak dobre som sa už dlho nezasmiala... tie rozhovory, narážky, urážky a .. proste... máte obrovský zmysel pre humor xD xD xD

2 Erin :) Erin :) | E-mail | Web | 27. června 2011 v 21:03 | Reagovat

Tak za prvé: Nicolas se mi líbí čím dál tím víc...chlap, co umí vařit? Brát hned! :-D A za druhé : Vypadá jako Indiana Jones po plastice od tanečnic hula-hula za půl milionu... Válím se smíchy po klávesnici, utírám si od smíchu slzy a třesoucíma se rukama chystám kliknou na další kapitolu :-D
Zkráceně: bravo! :-D :-D :-D

3 ostrimoci ostrimoci | Web | 28. června 2011 v 3:08 | Reagovat

[2]: No, jo :) Jeden z důvodů, proč ho považovat za kladnou postavu... akorát malý problém: Jak popíše kluk kluka, když to píše holka? Těžko říct, takže proto umí vařit. :-D

4 Dany Dany | Web | 27. února 2012 v 1:04 | Reagovat

Ty kokso no plakala som :D :D :D :D skvelý zmysel pre humor :D ti nearažky atd :D no proste uzasne :D :D :D

5 ostrimoci ostrimoci | Web | 27. února 2012 v 18:27 | Reagovat

[4]:Děkujem :D No.... to to bylo až k pláči? :)

6 Dany Dany | Web | 27. února 2012 v 23:45 | Reagovat

no je tiež pravda ze ja ked sa smejem uz trochu viac ta uz mi slzy idu :DDDDDD

7 Vicky Vicky | Web | 15. března 2012 v 21:14 | Reagovat

[6]: no, to mně se stává taky :D  :D
Jinak kapitola naprosto dokonalá, hrozně se mi líbí Nicolasův smysl pro humor a i to, jak to Ricardo vypráví :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama