4. kapitola (3/3)

6. července 2011 v 14:00 |  Kapitoly
Vrátil jsem se zpět do pokoje a našel Moorovou, jak se rozvaluje na posteli. Zívla, zhasla světlo a řekla: "Dobrou."
Ani náhodou, postel mi nezabere. Tohle byl laciný pokus.
Schválně zpomalenými pohyby jsem došel k posteli a lehl si, ruce jsem si složil za hlavu a překřížil nohy v kotnících. Obrázek absoultní pohody. Třeba jí to dojde a zvedne se sama od sebe.
"Doufám, že si nemyslíš, že si zabereš celou postel, Ang." No a třeba taky ne.


"Padej dolů." Strčila do mě, ale já se překulil na druhou stranu postele. Byli jsme od sebe jen několik centimetrů, já byl blíž k okraji, a tak mě shodila dolů. Já jsem ji ale stačil stáhnout za ruku s sebou. Chtěla mě kopnout, ale jak padala, přetočila se ve vzduchu a dopadla přímo na mě. Chvíli jsme se nehýbali, ležela na mě, asi si to ani neuvědomovala. Dívala se na mě z deseti centimetrů, oba jsme oddychovali, jak jsme z té metro vysoké postele spadli i s většinou přikrývek a zamotali se do nich.
"Co si myslíš, že děláš? Ani náhodou ti nenechám postel, slez ze mě!" Leží na mě a buší mi rukama do hrudi, asi si potřebuje vybít zlost.
"Promiň, ale chtěl bych ti připomenout, že to ty na mě ležíš a opíráš se o mě. Takže, co kdyby ses zvedla první a přestala do mě mlátit?" zeptám se jí, zatímco ona se na mě šklebí a čeká až domluvím.
"Oh."Rychle se zvedne a nasadí takový výraz, že se divím, že neprská jak kočka.
"Nemysli si, že tě nechám se mnou spát, Pérezi."
"Zlato, kdybych se s tebou chtěl spát, řekl bych si."
"Myslela jsem spát jako spát, ne spát jako "spát"." Začne se červenat a rychle vykročí pryč ode mě, abych to neviděl, a chodí dokola po pokoji.
"To, že se červenáš, jak rajče dokazuje, že to není tak úplně pravda a přemýšlela jsi i nad tím druhým významem slova spát. Na to nemusím být Jeffrey." Podívám se na ni a ona na mě nechápavě kouká.
"Proč tu teď pleteš toho Jeffreyho, co má s tím společného?"
"No tak, tobě to asi od posledně, co jsme spolu pracovali vypadlo. Jeffrey umí číst myšlenky." Sladce se na ni usměju a čekám, než jí to dojde.
"To….to co tím naznačuješ, je blbost!" Aha, už jí to došlo.
"Já nenaznačuju nic."
"Co si o sobě vůbec myslíš?" No, to je zajímavá otázka. Hodně věcí, alespoň se nezeptala, co si myslím o ní.
"Že jsem šarmantní, neuvěřitelně hezký, chytrý, mám na tebe vliv, který popíráš, a taky že ta postel je moje, jelikož jsem tu byl první. Takže navrhuju, buď hodná holka, slez z postele a ustel si na gauči."
"Ani mě nehne."
"No, v tom případě tebou hnu já." Ušklíbnu se, posbírám silové pole, které s tím souvisí a odhodím ji na druhou stranu místnosti.
S žuchnutím dopadne na gauč a okamžitě začne sbírat věci, které by po mě mohla hodit. A že jich je. Hm, tu vázu z porcelánu radši ne, nechci to platit. Nebo vysvětlovat recepčnímu, ještě by se to dozvěděli ostatní a kdo ví, co by z toho usuzovali. Další drby o mně a Moorové opravdu nepotřebuju.
"Můžu ti ušetřit práci a peníze. Chceš si praštit?" Přejdu těsně k ní. "Tak do toho, ukaž kolik síly je v těch tvých ručkách." Vzal jsem si provokativně za ruku a držel si ji asi pět centimetrů od obličeje. "Uhoď, jak nejvíc můžeš."
Viděl jsem, že váhá. Asi netuší, jestli si z ní střílím, nebo to myslím vážně. "Žádná kouzla a slibuju, že ti to příště nevrátím." Řeknu, abych ji donutil něco udělat. Pořád se nehýbala, jenom se na mě dlouze dívala.
"Ty a já jsme potomci jedněch ze dvou nejmocnějších mágů v Koncilu, měli bychom si být přinejmenším rovni, nebo na to nemáš? Nebo se bojíš, že poničíš moji neodolatelnou tvář? No tak, vystojíme tu důlek, chci už jít spát."
Ve chvíli, kdy jsem domluvil, mi vykroutila ruku ze sevření a rozmáchla se. Její pěst mi narazila do obličeje. Musím uznat, že má sílu. Místo, kde mě trefila, začalo trochu pálit a už jsem si chtěl začít třít čelist, když mi došlo, že stojí ani ne půl metru ode mě. Usmál jsem se na ni.
"Pěkný pokus Moorová. Příště do toho dej víc síly, čekal bych, že mi minimálně vyrazíš zub."
"Mám to zkusit znovu? Slibuju, že budu mířit přesněji." Usměje se zpátky a zamává řasami.
"Zkus to, nezlom si ruku."
"Fajn, připrav se, Pérezi." Vrhla se proti mně, rukou se mě snažila zase praštit do čelisti, ale když jsem jí chytil, vykroutila se mi. Snažila se mě praštit do břicha. Chytil jsem jí ruce a zkroutil jí je za záda. Držel jsem jí ruce za zády, ale ona zamířila chodidlem na kolenní jamku a kopla. Kruci, ne do levé nohy ne. Koleno se pode mnou podlomilo a sesunul jsem se na podlahu.
Zajímalo by mě, jak přišla na to, že má mířit na levé koleno. Protože před dvěma lety mě do někoho střelili samopalem. Pořádně to bolelo. Mám sice vrozenou schopnost léčitelství dotykem, můžu léčit jak ostatní, tak sebe. Ale v tomto případě to nezabralo. Čtyři týdny jsem se z těch sedmi zásahů od kulek léčil, ale jak jsem plýtval svou magií, byl jsem absolutně k ničemu. Nedokázal jsem ani použít "Metodu policajt". Dokážete si představit, že v té době jsem na pokutách pěkně prodělal. Teď už ho mám v pořádku, ale pořád tu mám citlivější kosti. A ona mě zrovna tam kopne, mám to ale štěstí.
"Hej, Pérezi, jsi OK? Nechtěl jsi po mně, ať do toho dám všechno?" Sehne se ke mně a odhrne mi vlasy z čela.
"Asi jsem přecenil míru své ospalosti." Natáhne ke mně ruku, vytáhne mě do sedu a sedne si vedle mě. Chvíli jsme jen tam seděli a já se snažil nedat najevo bolest, která mi vystřelovala z kolene, zatímco ona se na mě stále dívala a začínal se jí zvedat koutek úst.
"Hej, co tak zíráš Moorová?
"Ale, jen přemýšlím, jestli hodláš začít brečet, nebo budeš zase předstírat, že jsem se netrefila." Usměje se na mě, tentokrát bez stopy sarkasmu nebo ironie.
V tu chvíli jsem řekl všechno, co mě celou dobu štvalo přímo zdroji mému problému do tváře.
"Co si myslíš? Že víš všechno? Ani nemáš páru o tom, co se tu dělo celou tu dobu, co jsi seděla za stolem v Londýně! A teď tady jen tak prohlašuješ, že jsi lepší než my? Nic o nás nevíš, tak buď tak laskavá a nedělej, že ti na tom sejde."
Chvíli na mě jenom zírala, ústa otevřená. Asi jí nedocházelo, o čem mluvím. Myslela si, že to že se usmívá a je holka stačí k tomu, aby všichni chlapi v místnosti jak sníh. No na tohoto to neplatí. Viděl jsem, že jí to pomalu dochází, v očích se jí objevily jiskry. Pravděpodobně vztek, šok a zklamání z obvinění.
"Proč si myslíš, že za to můžu já? Nikdy jsem nechtěla pracovat s tou tvoji bandou idiotů, kterým říkáš Skupina. Je mi líto, že si myslíš, že tě chci zbavit postavení, ale to se pleteš. Neříkej mi, že znáš mé pohnutky! Taky si nenechám všechno líbit. A mrzí mě, že jsem tě kopla tak, až jsi spadl na zem. Ale přestaň se chovat jako bys znal všechny a všechno!"
"Lítost si nech pro někoho, kdo ji ocení. Teď, pokud ti to nebude vadit, zaberu si postel. Chudák zraněný Ricardo, si potřebuje odpočinout Snad mi to dopřeješ, po tvém útoku jsem jaksi vyčerpaný." Odpověděl jsem jí jízlivě. Nevím, co jsem si myslel, tohle bude asi dlouhý pobyt.
Zvedl jsem se ze země, lehl si na postel a opřel si koleno o polštář. "Nemyslím si, že bys proti mně měla v reálu šanci." Řekl jsem a přetočil se.
"Jo, jsem si jistá, že bych se držela za koleno, seděla na zemi a stěžovala si na to, jak je život nefér. Asi tak, jak jsi to před chvílí dělal ty." Podíval jsem se směrem ke gauči, na kterém ležela a šklebila se na mě.
"Dávej si pozor na to, co říkáš. Mohla by to být tvoje poslední slova. A ještě jednou ti připomínám, nepleť se do věcí, o kterých nic nevíš." Zavrčel jsem na ni.
"Taky tě chci na něco upozornit, Pérezi. Zkus chrápat a okamžitě tě vykopnu na chodbu. Žádné slitování." Opáčí Moorová.
"Utři si slinu a spi." Odpovím z polospánku, zatímco se mi pomalu zavírají víčka. V pozadí slyším její znechucené mručení. Noha mě už skoro přestala bolet a nakonec jsem opravdu usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 6. července 2011 v 16:08 | Reagovat

"šarmantní, neuvěřitelně hezký, chytrý... a hlavne skromný.... xD ako vždy úžasná kapitola : )  a ten minu súboj ste zvládli naozaj veľmi pekne...  : ) má to len jedinú chybyčku - Moorová mi je čoraz sympatickejšia =D Nie že by som nejak na Rica zanevrela, to nie... stále má ten úžasný vtip z ktorého omdlievam ale ... krucifix, ja som TAK zvedavá ako to s tými dvoma dopadne =D

2 ostrimoci ostrimoci | Web | 6. července 2011 v 16:26 | Reagovat

[1]: Jedna z jeho pozitivních vlastností..."nemá velké ego" :D :D
Tak teď nevím, co z toho je horší...že se ti líbí Angela nebo že z Rica ommdlíváš :D:D Spíš to první, vzhledem k tomu, že jsi holka :))

3 Erin Erin | E-mail | Web | 6. července 2011 v 21:47 | Reagovat

Rico mě začíná štvát! :-D Ale jinak moc hezké, samozřejmně + ten humor! :-)

4 ostrimoci ostrimoci | Web | 6. července 2011 v 21:57 | Reagovat

[3]: :) Děkujem... tak alespoň někdo vidí jeho "pravou věkem sešlou" tvář :)

5 Dany Dany | Web | 7. března 2012 v 15:50 | Reagovat

neviem ako to robíte, ale ten humor ma zabíja :DD skade na také veci chodíte :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama