5. kapitola (3/3)

18. července 2011 v 9:30 |  Kapitoly
Dojeli jsme na roh ulice, která končila starou administrativní budovou. Bylo to tu už viditelně zchátralé, okna vytržená z pantů, skla vysypaná na chodníku. Dveře, které asi v dobách největší slávy této budovy byly ohromné a okouzlující, nyní už však byly jen zašlé. Asi dávaly vynikat masivnímu mramorovému schodišti, které nyní ovšem ztratilo veškerý svůj původní šarm. Bylo plné děr a popraskaných kachlí, které každou chvíli hrozily povolit pod dalším návštěvníkem, který by měl tu odvahu a vložil na ně svou váhu. Ani jsem nedoufal v to, že by nás mohlo všechny unést.


"Tak lidi, vypadá to, že obvyklé cesty nebudeme moci použít. Všichni se přesunou dovnitř. Hlavně dávejte pozor, aby vás neviděli obyčejní lidé. Dvacet lidí vznášejících se u starého baráku by podle mě vzbudilo podezření. Já, Nicolas, Marco, Bianca a Gabriel jdeme první. Xavier, Moorová plus všichni ostatní půjdou po nás. Nějaké dotazy? Připomínky?" Zeptám se ostatních, kteří stáli za mnou v těsné skupince.
"Jo, jenom jedna. Nejsi můj otec, abych se ti zpovídal nebo tě poslouchal Pérezi. Půjdu první." Ozve se Xavier zpoza rohu, kde stojí spolu s Moorovou a jeho Postavami.
"Nikdo se tě neptal, Xaviere." Odpovím mu.
"Ale jo, ptal. Můžeš to brát buď jako připomínku nebo jako dotaz. To je na tobě."
"Jo, souhlasím s ním Pérezi. Tohle je odpověď na tvou otázku. Ber nebo nech být, my jdeme první." Přidala se Moorová. Byla celá šťastná, že se mohla přidat k něčemu, co podryje moji autoritu. Teď se jí to vytahovalo. Vsadím se, že včera by to rozhodně neřekla. Ale, co já vím.
"Ne, nejdete. Z jaké pozice si dovoluješ říkat mi, co mám dělat? Už dávno nejsi Velitelka, nejsi mi rovna. O tomhle se budu bavit jen s Rodriguezem." Otočím se na Xaviera, aby jí to bylo jasné. Ona se mezitím tváří, jako by nad něčím silně přemýšlela a pravděpodobně nebyla potěšena. Jeffrey se na mě obrátí, ve tváři vepsaný údiv.
"Proč si myslíš, že ať se cokoli včera stalo, mělo by to změnit jeho názor, Angelo?"
"Nemám tušení, o čem to mluvíš." Otočí se na něho Moorová a zírá na něj tak soustředěně, že mu div nevypálí do hlavy díru.
"Vaše pojetí včerejška se poněkud liší. Podle koho si asi tak mám udělat názor? Přestaňte o tom už oba přemýšlet, kdo se v tom má vyznat!" Rozčiluje se Jeffrey.
"Poví mi někdo, konečně, o čem se tu vy tři bavíte?" Vmísí se do rozhovoru Xavier.
"Ne." Odpovíme mu já i Moorová jednohlasně. Jedna z mála věcí, na kterých se shodneme.
Na chvíli jsem se zamyslel nad tím, co si asi může myslet, že je z toho Jeffrey tak mimo. Sice by mě taky hodně zajímalo, co si o tom všem mám myslet, ale ne za tuhle cenu. V tuhle chvíli bych asi nechtěl, aby mi někdo říkal, jaké mají moje myšlenkové pochody mezery. Rozhodně bych nechtěl vědět, na co zrovna teď myslí. Jestli se její myšlenky točí kolem jejího včerejšího snu o Scipiovi a přemýšlí jak ho zabít, nebo si přehrává včerejší večer. Přemýšlí o tom, jak slabá asi vypadala, že o ní vím něco, co by nikomu dobrovolně neřekla. Nechce před ostatními vypadat slabá. K tomu už jí dost přispívá to, že je holka a ještě k tomu neteř Deaverové a ještě jí teď odebrali Skupinu. Chudák holka, už tak to pro ni teď vypadá dost bledě.
"Fajn." Ozve se najednou Xavier. "Nemusíte mi nic říkat, ale buďte tak laskaví a vraťme se k původnímu tématu. Jdeme teda dovnitř?" Asi je mu nepříjemné, že je momentálně jedním z těch, kteří absolutně neví, o co jde.
"Jo. V tom případě jdu já, Xavier, Nicolas, Marco a Gabriel. To je fér nabídka, ne?" Už abychom se někam pohli. Zatím si tu jen tak stojíme, vesele si povídáme a vevnitř se mezitím kazí důkazy.
"Jo, souhlasím." Odpoví jednoduše Xavier.
"No, já nesouhlasím." Vykřikne Moorová, které ovšem nikdo nevěnoval přílišnou pozornost.
"Fajn. Tak pojď taky. Jdeme." Vydáme se s ostatními po schodech nahoru. Zpoza nás jde slyšet jen mumlání ostatních, kteří se domlouvají co dál. Zastavíme se u dveří vedoucích dovnitř a já se otočím k ostatním.
"Takže Marco, Nicolas a já vpravo. Xavier, Gabriel a ostatní vlevo. Až skončíme s přízemím, přesuneme se k výtahu, počkáme na sebe a půjdeme dál."
"A je to tu zas. Proč si konečně nepřipustíš, že mi nevelíš?" Podívá se na mě Xavier se zdviženým obočím.
"Co se ti pořád nelíbí, Rodriguezi? Máš míň lidí, nikdo ti nebude překážet. Nemusíš se tu po chodbě producírovat se mnou, nic ti nechybí a ty máš zase připomínky."
"Jo, míň lidí to je určitě známka důvěry. Mimochodem to, že jdeš se svejma lidma, jiným může připadat, jako že mi nevěříš, a proto si jistíš záda."
"Pro mě za mě, klidně pojď se mnou a můžem se držet za ručičky. Ale nezdržuj se vzadu, nehodlám na tebe čekat." Otočil jsem se zpátky ke dveřím, vzal za kliku a vešel dovnitř.
"Jsem ti v patách, brouku." Ozve se za mnou Xavier.
Postupovali jsme chodbou, která byla plná střepů, odpadků, v rozích se krčily a pištěly krysy. Páchlo to tu zatuchlinou, od stropu visely závěsy pavučin. V rozích se válí starý nábytek a různé další nechutně vypadající a těžko identifikovatelné předměty. Na konci chodby byly troje dveře. Když jsme došli k nim, zastavili jsme se. Dvoje z nich měly vytržené zámky a třetí visely jen v pantech.
"Počkejte, nejdřív použijeme stopovací kouzlo, Xaviere, máš s sebou amulet?" zeptal se ho Marco.
"Počkat. Tohle zvládnu udělat i sám." Obořil se na Marca a vytáhl amulet ve tvaru hvězdy. Potom, co ho vytáhl, začal jej obracet v rukách a vyslovil formuli. "Sit Magica eius flamma ignis incendit scientiae. Et nos te in via quae videtur tutum. Verum et ducamus cum opera faciamus." Najednou amulet změnil barvu na červenou a na chvíli zaplál oslnivým světlem, které ozářilo celou chodbu.
"Hotovo. Myslím, že je tu čisto. Nikdo v dosahu." Otočil se na nás Xavier a pomalu vešel do prvních dveří.
"Tak my ostatní si vezmeme ty vpravo a tobě zůstanou ty uprostřed. OK, Rico?" Zeptal se mě Nicolas, který už byl napůl ve dveřích.
"Jo, jasně. Potom se sejdeme u schodiště." Odpověděl jsem mu a vešel dovnitř. Z chodby jsem ještě slyšel ostatní, smáli se a házeli po sobě pavučiny.
V místnosti byla tma, okna zabedněná, další jasné náznaky nedávné lidské činnosti. Všude byly poházené knihy a kotlíky. Podlaha byla mokrá, což vzhledem ke všem lektvarům a extraktům, které tu byly rozlité, nebyl žádný div. Smrdělo to tam víc, než na chodbě a kde byly kdysi police na knihy, nyní zbyly jen prkna poházená po sobě. Sehnul jsem se pro jednu knihu, která ležela otevřená na zemi. Stránky měla zprohýbané a okousané od hlodavců. Začetl jsem se do první strany neznámého titulu a hned mi přišlo divné, jak silná kouzla a zaříkávadla zde byly popsány. Musela být velmi stará, čemuž nasvědčoval jednak styl jazyka, kterým byla psána a také moc, kterou se těmto čarodějům podařilo nashromáždit v tak rekordně krátkém čase. Na chvíli jsem seděl a četl si kouzla. Prohlížel jsem si přísady, které ležely na policích ve všech možných nádobkách, miskách a skleničkách. Za chvíli se budovou ozval Xavierův hlas.
"Pojďte všichni sem. Něco jsem našel." Nechal jsem tedy místnost být a šel po chodbě až na druhou stranu, kde na mě ostatní čekali s nicneříkajícími výrazy ve tváři.
"Tak co jsi našel, Rodriguezi?" Zeptal jsem se jich a pohledem se zabodl do Xaviera.
"Podívej se a uvidíš." Řekl pomalu a přikročil ke dveřím.
Když se dveře se zaskřípáním otevřely, uviděl jsem tělo muže, přibité ke stěně s podříznutým hrdlem a panickou hrůzou v očích. Přistoupili jsme blíž a já se protlačil blíž, abych si to mohl prohlédnout. Pod tělem se tvořila každou minutou větší kaluž krve, která kapala z mužova krku a stékala po jeho těle. Ruce, které měl pořezané a poleptané kyselinou, byly připevněny kovovými skobami ke zdi, přibližně ve dvou metrech. I přes hrůzu v jeho očích se dalo poznat, že předtím než ho někdo zabil, musel být opravdu unavený a nejspíš i hladový. Oblečení měl zmuchlané, pod očima kruhy a po těle mu byly pod kůží jasně vidět kosti.
"Bože, co se to tu děje? Ozve se Nicolas, který stojí vpravo ode mě spolu s Biancou. Divné, že jsem si ani nevšiml, že by tady byla. No zase na druhou stranu, ona umí překvapit a já zrovna přemýšlel nad něčím…..'jiným'.
"Vypadá to, že se nám to tu asi pořádně vymklo z rukou. Ti teda musí být pořádně naivní egoisti, když si myslí, že se jim nic nestane." Řekne Bianca a přistoupí blíž.
"Vidíte tu někdo cokoli, co by nám mohlo nějak pomoct určit, kde jsou teď?" Zeptám se jich všech.
"Jo, my jsme našli nějaké plánky budov ve městě. Je to celkem divný, protože se mi zdají povědomé a nevypadá to dobře. Mají tam i nějaké poznámky co se týče útoku a fotky lidí. Pojďte se podívat." Podívá se na mě Marco, a když na něho kývnu, vede nás ven z místnosti, směrem k trojici dveří, u kterých jsme stáli původně.
Po cestě slyším, jak se spolu Xavier, Gabriel a Marco baví o tom, co našli a zvažují, co podle nich nařídím udělat. Xavier si jako vždy stěžoval, že se mu nelíbí mé rozkazy, Gabriel jen pokyvoval na znamení toho, že se mu mé rozhodnutí občas taky nějak extra nelíbí a Marco se jenom křenil a snažil zakrýt smích kašlem, protože tušil, že je slyším. Ostatní se táhli vzadu a já se radši znovu začal soustředit na cestu. Když se Marco postavil před dveře a otevřel je, rychle jsem vešel dovnitř a začal se rozhlížet.
Podlaha byla zahlcena papíry a skoro nebyla ani vidět, na nástěnce, která zabírala skoro celou jižní stěnu, byly fotografie, a jak jsem poznal, když jsem přistoupil blíž, taky informace o osobách na fotkách. Někdo tu si tu asi dal pořádnou práci s důkladným průzkumem. Data narození, zaměstnání, rodina, pozice v zaměstnání, zprávy z novin, údaje o platu a dokonce i výpisy z účtů. Začal jsem se rozhlížet po těch nákresech, které tady údajně našel Marco, ale nic jsem nenašel. Otočil jsem se na Marca a dlouze se na něho zadíval.
"Tak kdepak máš ty svoje plánky, Marco? Nikde je nevidím." Třeba se mu něco zdálo a teď, když se přesvědčil, že to ve skutečnosti neviděl, nevěděl jak z toho vybruslit a říct mi to, aniž by vypadal jako vůl.
"Co takhle podívat se na stůl, Rico? Přitom jak jsi tu čmuchal u země jak cvičený pes, jsi se asi zapomněl zaměřit, na obvyklá místa. Myslíš si snad, že kdyby řešily plán útoku, psali by si ho na podlaze?" Odpoví mi nasraný Marco. Očividně mu nedělá radost, když si z něho před nováčkama dělám obětního beránka. Ale i přesto jsem se rozhlédl po místnosti. Opravdu, byl tam mahagonový psací stůl velký asi jako hřiště na fotbal. Do háje, jak jsem si ho mohl nevšimout?!
Rychle jsem přešel mna druhý konec pokoje, sedl si za stůl a začal se přehrabovat v papírech. Jeden jsem vytáhl a prohlédl si ho, půdorys budovy se mi zdál neurčitě povědomý. Čtyři přepážky, jedny dveře směrem na ulici a naproti sedačky pro zákazníky a kóje. Bože, banka! Tak oni se chystají ukazovat své malé představení v bance? Už se nedivím, proč mi ta budova byla tak povědomá. Skoro všechny mají totiž podobný systém rozmístění zařízení.
"Je to to, co si myslím, že to je, Marco?" Zvednu hlavu a podívám se na ostatní, kteří stojí kolem stolu, u kterého sedím, v kruhu.
"Záleží na tom, co si myslíš, že to je." Odpoví mi Marco s úšklebkem. Bože, ten taky nikdy nedá pokoj.
"Nech toho, teď jde právě o život hodně lidem, takže co kdybys mi konečně odpověděl?"
"Banka." Řekne Marcovi Jeffrey, kterého to asi taky baví přinejmenším tak málo jako mě. "Myslí si, že je to schéma banky."
"Díky Jeffrey, ale myslím, že kdyby se uráčil mi odpovědět, umím mluvit i sám." Opáčím na to. Jeffrey jen pokrčí rameny, jakože chápe, ale proč to ještě víc komplikovat a nepohnout se dál? No, já nejsem ten, kdo zdržuje.
"V tom případě, díky ti Jeffrey za tlumočení, máš pravdu můj Veliteli." Hodil po mně dalšími papíry Marco. "Podívej se na adresu na přední straně. Myslím si, že by to mohlo být ono."
Chytl jsem papíry dřív, než by se rozsypaly po zemi a už bych je nemusel najít. "Hm. Roh 29. a Hammingwayové ulice." Slyšel jsem někoho, jak vyťukává na klávesnici souřadnice a za chvilku už si Moorová významně odkašlala.
"Vím, kde to je. 25 km odsud na západ. Dnes mají inventuru." Otočila displej svého Blackberry směrem k ostatním.
"Hele, nechci vás rušit, ale tahle na té nástěnce je připsané, že dnes mají akci. Není tam napsané, co se stane, ale vzhledem k tomu, že je 13:20 a má to proběhnout za třičtvrtš hodiny a souřadnice souhlasí s těmi na mapě naší banky… No nevím jak vy, ale já bych sebou radši hodila a zabránila jim v tom, než udělají ještě větší rozruch." Ozve se z druhé strany Bianca, která spolu s Nicolasem zkoumá nástěnku a její obsah.
"No, do háje! Sakra! Tak pojďme!" Ozývalo se ode všech potom, co to vypustila z úst.
Zvedl jsem se od stolu a bez dalšího slova jsme se všichni vydali chodbou zpět k autům a rozjeli se k budově banky, ve které se mělo odehrát další vzbouření proti pravidlům.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 18. července 2011 v 11:16 | Reagovat

Je to super a doufám, že bude bitka. A bez kouzel, hezky ruční a samozřejmě se nemůžu dočkat Matta :)

2 ostrimoci ostrimoci | Web | 18. července 2011 v 11:25 | Reagovat

[1]: Jednou určitě :D Když se na to tak těšíte.

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 18. července 2011 v 19:15 | Reagovat

Tak sa pomali ale iste dostávame do varu =D bude rušno =D jooooj, taká som zvedavá... však bude pokračovanie už čoskoro? však?

4 ostrimoci ostrimoci | Web | 18. července 2011 v 20:13 | Reagovat

[3]:Noo...jak se to vezme...rušno, to musíte posoudit vy..:D jinak pokračování,.. do konce týdne už by mělo být :D Nemusíš se bát, pomalu ale jistě připisuju...:D

5 Liss Liss | Web | 21. července 2011 v 20:16 | Reagovat

Tááák. konečně jsem se dohrabal až ke konci.
Woooow! totální úlet, vážně skvělé, úžasné, mimořádné!!! Opravdu velký obdiv!

6 ostrimoci ostrimoci | Web | 21. července 2011 v 21:07 | Reagovat

Děkujem, ale nepřeháněj :D
Zas tak skvělé to není v porovnání s holkama

7 Liss Liss | Web | 21. července 2011 v 21:11 | Reagovat

to se nedá srovnávat. Každé je to úplně jiné a já to žeru všechno stejně. :-D  :-D

8 Erin Erin | E-mail | Web | 2. srpna 2011 v 19:48 | Reagovat

PROTEST! Chceme další kapitolu! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama