6.kapitola (3/3)

14. srpna 2011 v 20:40 |  Kapitoly

V místnosti se nacházelo dvacet čarodějů, kteří byli seskupeni kolem člověka. Byl to ředitel banky, poznal jsem ho podle obličeje, jelikož jsem ho viděl na zaměstnanecké kartě, když se jim Marco naboural do sítě. Co tu dělá? Neměl být náhodou doma? Ti lidi jsou opravdu spolehliví, dokonce ani nedokáže zůstat doma, aby si zachránil kejhák. Ty prachy!


Podíval jsem se dozadu na Xaviera, který si je prohlížel se zájmem? Zvedl na mě obočí a zašklebil se. "Co tu dělá?" naznačil ústy.

"Vím já?" Rovněž jsem odpověděl potichu, ale vypadá to, že si nás i přesto všimli. Jedna holka se otočila naším směrem a šťouchla druhého čaroděje do ramene.

"Vylezte sráči! Vím, že tam jste!" Ozval se její řezavý hlas, který upozorňoval na naši přítomnost stejně dobře jako policejní megafon.

"Hej hou, vítězové jdou!" Zařve na ně Xavier a vleze do místnosti přede mnou. Směje se na celé kolo a opatrně na mě přes rameno mrkne, asi chce, abych tu šaškárnu s ním hrál taky. No proč ne? Jo, jasně, protože je musíme zabezpečit a toho úžasného samostatného ředitele dostat pryč z jejich dosahu do bezpečí.

"Nechte té šaškárny. A hele, to jsou ti dva! On o nich mluvil!" Promluví jedna blondýny, stojící hned vedle té holky, co nás před chvílí objevila. Otočí se na toho kluka.

"Mlč, Lindo!" Vyštěkne na ni ten kluk, pravděpodobně má nějaké postavení, protože hned zmlkla. "Teď k vám, panstvo. Jaké příjemné překvapení. Vy budete ti dobří, předpokládám." Promluví a postoupí dopředu.

"V celé své kráse." Usměje se na něho Xavier. "A že jí není málo." Snaží se je vyprovokovat? Ten blázen! Jako by nestačilo, že odsud musíme dostat toho chlapa. A to rychle.

"Dost tlachání, hoši." Vstoupím jim do toho. "Dejte nám tady toho pána a vzdejte se. Můžete odejít dobrovolně, nebo vás přinutíme. Ale ať tak nebo tak, jdete s námi." Podíval jsem se na ně a zjistil, že mají celkem pěknou přesilu. Hm, to není dobré.

"A ty jsi jako kdo, kámo? Nějakej všemohoucí nebo co? Mimochodem, vypadá to, že jste trochu v nevýhodě. Jestli umíš počítat, je nás skoro dvakrát víc." Zakření se zpátky a kývne na ostatní za sebou.

Všichni se posunou o tři kroky dopředu, v jedné řadě. Je vidět, že opravdu nemají páru o tom, že tady existuje nějaký zákon a trest. Nejsem si jistý, ale podle toho, jak se pohybují, to vypadá, že budeme mít všichni plné ruce práce.

"Schválně, natrhnem vám prdel do tří minut. Tak, snad abychom začali. Pan ředitel se nám trochu potí a vypadá to, že za chvilku omdlí." Zabodla do nás pohled Linda, jo myslím, že se jmenovala Linda a vyřítila se směrem k Marcovi.

V tu chvíli už nebylo možné poznat, kdo je kde. Všichni jsme se navzájem srazili a začali bojovat. Marco měl na zádech Lindu, na Nicolase se vyřítili dva kluci, ostatní taky postupně bojují s několika čaroději naráz a já s Xavierem jsme obklíčeni skupinkou o asi šesti členech, mezi nimi i ten, s kterým jsme měli tu čest mluvit.



Vzduchem lítaly nejenom končetiny, kouzla, zaříkávadla, plazmové koule, ale taky kusy nábytku. Jedna židle mi proletěla kolem ucha, právě když jsem držel pod krkem jednoho čaroděje, který po mně předtím vystartoval. Vedle mě zase Nicolas bojoval s lampou, kterou mu holka z druhé strany tlačila na průdušnici. Všude to vypadalo zhruba stejně, ječení, kousání, škrábání, odhazování ostatních na stěny. Vpravo jsem koutkem oka zahlédl Biancu, která teď právě formovala velkou masu vzduchu a chystala se ji poslat směrem na blondýnu stojící u protější stěny. Ta pro změnu utvořila z rukou misky a nechala si oheň proplout pokožkou, až z nich najednou zářily celé sloupy ohně.

Najednou obě vymrštily ruce do prostoru mezi nimi a jejich síly se navzájem střetly. To na chvíli zastavilo boje, jelikož velikost uvolněné energie byla ohromná a už jen bytí v její přítomnosti bylo, jako kdybyste si stoupli doprostřed papiňáku. Horko, tlak a hučení v uších. Ne, že bych Biancu podceňoval, na to ji znám až moc dobře, ale tohle bylo ohromné dokonce i na ni. Vypadá to, že se nám to tady zajímavě vyvíjí. S takovou tu po sobě budeme střílet týden.

Zařval jsem na Xaviera a společně jsme se každý prostrkali a prokopali doprostřed místnosti. "Musíme odsud dostat toho ředitele. A to okamžitě. Jdeme pro něho, řekni mým Postavám, ať nám kryjou záda." Otočím se rychle, abych odkopl jednoho čaroděje

Xavier se vřítil zpátky do hloučku lidí a mobilizoval naše postavy, zatímco já jsem popošel k zadní stěně, abych lépe viděl, kde schovávají svého zajatce.

V rohu se po zemi váleli někteří z nich, zahlédl jsem mezi nimi i Marca a Biancu s Moorovou, Ncolas na druhé straně toho shromáždění držel pod krkem jednu bloncku a rukou jí sevřel hlavu do svěráku. Působivé, jako vždy, ale kde je ředitel? Pak jsem ho uviděl. Krčil se v rohu pod přepážkou, daleko od boje, zbabělec.

Přešel jsem opatrně celou místnost, párkrát uhnul lidem, kteří byli odraženi svými soupeři, nutno přiznat, že mě potěšilo, že se většinou nejednalo o naše Postavy. Klekl jsem si k řediteli a potichu mu řekl: "Teď mě dobře poslouchejte. Musíme vás odsud dostat tam, kde jsou ostatní. Neříkám, že to nebude nebezpečné a možná přijdete domů bez díry na saku, ale pravděpodobně přežijete. Držte se těsně za mnou. Neotáčejte se, nemyslete. Jen jděte za mnou. Rozumíte?"

Ani se neobtěžoval odpovědět, jen pomalu pokýval hlavou, prachatej mizera. Plazili jsme se kolem ostatních, kteří nás pravděpodobně nezaregistrovali v zápalu boje. Už jsme byli skoro u dveří, když se najednou zpoza mě ozval vysoký, písklavý zvuk. Takový, který dokáže vydat jedině elektronika. Pohlédl jsem dozadu za sebe na toho chlapa a uviděl, jak z kapsy saka vytahuje telefon. V tu chvíli všechno v místnosti ztichlo, nastal tak úplné ticho, že se to tu zdálo jako před monzunem. Sakra práce, už jsme to skoro měli. Že ti bankéři nemají potřebu se od všech těch pagerů ve volnu zbavit. To ho teď málem odhalilo.

"Chceš s ním píchnout?" Zeptala se Moorová, která se právě přesunula k nám, po mé levé straně. "Zdá se dost mimo, a ty se musíš vrátit k ostatním, začíná se nám to vymykat." Palcem ukázala směrem k ostatním, kde se evidentně začala měnit převaha. "Odnesu ho k ostatním."

"Nejsem si jistý, že takový náklad zvládneš. Přece jenom, je to cesta až do druhého patra a k výtahu je to přes tři metry." Odpovím jí nabručeně, protože nemůžu vystát to, že máme kvůli nějakému idiotovi, který se tu ani neměl vyskytnout, problémy navíc.

"Neměj péči, Perézi. Zvládnu ho odnést." Naštvaně odpoví Moorová a zvedne chlapa z podlahy. "Poděkovat můžeš později." Otočí se a s velkou námahou si položí jeho paži na rameno a odtlačí ho ven ze dveří.

"Fajn, když myslíš…" Pomyslím si. Ten chlap je totiž vážně hora a pochybuju, že ho zvládne odnést až nahoru. I já s ním měl docela problém, natož tak ona. No co, nebudu tady jen tak postávat. Zpátky do práce, někdo to udělat musí.

Vrátil jsem se zpět doprostřed místnosti a hned jich několik zneškodnil. Ti, kteří už kapitulovali, nebo jsme je prostě jenom přeprali, jsme přinutili si sednout podél stěny a zůstat tam bez hnutí. Na hromadné zmrazení jich bylo mnoho, jinak bychom to už dávno udělali. Nicméně zbylo nám ještě šest protivníků. Ta holka, Linda, k tomu ještě další dvě, plus ten tmavovlasý ve vedení a jeden blonďák. To zvládnem, nebude to žádná zábava, ale zvládnem to.

Vzal jsem si na starost toho jejich šéfa a ostatní si taky nějak rozhodili další čaroděje. Začali jsme kolem sebe kroužit jako žraloci. Přesouvali jsme se kolem stěn, někdy do sebe navzájem narazili, ale nakonec jsme se přece jen dostali k souboji. Černovlasý čaroděj se rozhodl, že už nebude dál čekat, až se uráčím začít.

Rozmáchne se a vrhne se na mě s nožem, snaží se mě znehybnit, ale jelikož s tím mám větší zkušenosti než on, nedaří se mu. Chytnu ho za paži a stáhnu ho na podlahu. Chvíli kope kolem sebe, takže se mi bohužel podaří spadnout taky na zem. Několikrát se přetočíme, střídáme se ve škrcení jeden druhého, když mu ale po pár minutách mého sevření začíná být jasné, že nemá na ruční souboj šanci, popadá nůž.

Bere ho do pravé ruky a tiskne mi jeho ostří ke krkavici, rychle mu ho ale seberu a snažím se najít vhodné místo, kde jej chytit, aby se nemohl hnout a já ho zároveň mohl trochu zastrašit. Nakonec se mi to podaří, uchopím ho silně za zátylek a nožem mu přejedu po tváři, kde zanechá červenou stopu. Je celý zadýchaný a už evidentně nemůže bojovat a tak jednoduše volám na ostatní, ať vím, jestli jsme už skončili.

Když se ale zvednu, uvidím, že v místnosti už nikdo nebojuje. Všichni čarodějové sedí tiše a nehybně v rohu. To je pozitivní. Než se ale stačím trochu zaradovat, slyším tlumený výkřik zpoza dveří, kterými se před chvílí vybelhali ředitel s Moorovou. Do háje!

Nedíval jsem se na to, jestli za mnou někdo jde nebo ne, prostě jsem se rozběhl směrem ke dveřím a když jsem byl z nich venku, vyrazil jsem po schodech a bral je po dvou. Z patra šly slyšet tlumené výkřiky, ale bohužel kvůli všem těm stěnám, závěsům a nábytku všude kolem nebylo poznat, zda se jedná o ženský či mužský hlas.

Zmáčkl jsem kliku a rozhlédl se po výjevu, který mě zamrazil na místě. Nějací dva chlapi drželi pod krkem ředitele a Moorová byla na zemi, spoutaná v nepříjemné pozici, ruce za hlavou, nohy zkřížené v kotnících. Tentokrát použili klasické pouta, ne vázací kouzlo jako my. Jak se tu zase vzali? Zajímalo by mě, kolik jich tu ještě najdem.

"Bacha, Perézi! Za tebou!" Zařve na mě Angela ze země.

Otáčím se, když do mě zezadu vrazí silové pole. Energie se přese mě převalí ve vlně, která mě odmrští na druhou stranu pokoje. Trochu se mi točí hlava od toho, jak jsem si ji narazil o zeď, ale právě teď se to snažím ignorovat. Vrávoravě se postavím na nohy a opřu se o stěnu za mými zády. Sakra, to byla síla! Z toho, jak účinný ten útok byl, mi na chvíli vypadlo handsfree a z nedostatku signálu mi zvonilo v uších.

Naštěstí to netrvalo dlouho, poklepal jsem na přístroj a po chvíli mi naskočilo zpátky. "Nicolasi, Marco, Xaviére, okamžitě všichni nahoru!" Promnu si čelo a snažím se zorientovat skrz bílé částečky, které se mi míhaly před očima. Snažím se zaostřit, ale jde to ztuha. Pomalu se mi začínají zaostřovat hrany, prostorové vidění konečně vypadá prostorově, i když se všechno tak trochu chvěje na okrajích. Najednou uvidím na podlaze nedaleko ode mě ležet ředitele.

Cože? Ještě před chvílí byl přece v pořádku! Určitě se to stalo, když jsem byl tak říkajíc mimo. Rychle si k němu přikleknu a zkouším na zápěstí nahmatat tep. Nic neslyším. Do háje! Co když jsem se jenom přeslechl? Zkusím krční tepnu. Taky nic! Hrudník se mu nezvedá a oči má převrácené vsloup. "To snad ne! Ne, to snad není pravda!" Takže po tom všem, co jsme udělali, nakonec vůbec nezáleží na tom, jestli nějaké peníze ukradli nebo ne, jelikož ředitel si už na únik stěžovat nebude. Jeden jediný blbý člověk, kterého jsme měli za každou cenu udržet naživu a teď je mrtvý. Sakra! Díky pomoci velmi zkušené slečny Moorové, samozřejmě. Koncil nás šetřit nebude. Tím jsem si jistý.

Rozhlédl jsem se okolo sebe a uviděl, že ostatní už mezitím dorazili. Někteří jenom nechápavě koukají kolem, přemýšlí o tom, co se tu stalo a někteří, jako třeba Marco nebo Jeffrey jsou užiteční a zadržují ty dva chlapy. Bianca klečí u Moorové a ujišťuje se, že se jí nic nestalo.

"Jsi v pořádku? Není ti nic?" Dívala se na ni sestřenice starostlivě. Moorová na ni chvilku hleděla nepřítomným pohledem. Po chvíli se narovnala v ramenou a podívala se Biance přímo do očí.

"Počkej, zkus se postavit." Promluví na ni Bianca a vezme ji pod paží.

"Sakra…" Postěžuje si Moorová, když se pod ní sveze koleno, které má asi vykloubené. Nevšiml jsem si, že by se jí s ním něco stalo. No, taky jsem tu nebyl od začátku.

"Máš něco s kolenem!" Začne panikařit Bianca, kterou to evidentně vzalo.

"Ne. Nic mi není, nemus…." Zastavil jsem ji dřív, než stačila domluvit. Chtěl jsem jí předtím ještě něco říct.

"Neměj péčí, Bianco." Zaskočím ji, aby na chvíli přestala žvatlat o tom, jak je jí to líto. "A co se týče tebe, Moorová, myslím, že já nejsem ten, kdo tady někomu bude později děkovat. Spíš naopak."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jak byste zhodnotili Ostří Moci?

Líbí se mi 82.1% (32)
Nelíbí se mi 2.6% (1)
Nic moc 0% (0)
Ujde, ale uvidím podle pokračování... 15.4% (6)

Komentáře

1 Erin Erin | E-mail | Web | 14. srpna 2011 v 20:44 | Reagovat

Hezké. Moc hezké.
Mučení, běsnící kluci, bitka :-D
ÁHHH. :D

2 ostrimoci ostrimoci | Web | 14. srpna 2011 v 21:00 | Reagovat

[1]:Oh, děkujem :D Prostě všechno co se ti líbí co?

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 14. srpna 2011 v 21:06 | Reagovat

tada, taký náááááářez som nedostala ani od odca keď som bola malá... pecka akcia! fak fakt fakt, ruky bozkávam...

4 ostrimoci ostrimoci | Web | 14. srpna 2011 v 21:16 | Reagovat

[3]:Děkujem. Mám to brát tak, že s tebou otec házel po místnosti a sesílal na tebe plazmu? :D

5 Liss Liss | Web | 17. srpna 2011 v 20:17 | Reagovat

Dobrá práce, super kapitola. Jenom nevím, kde je pořád berete, začíná se mi motat, kolik jich tam vlastně je :-D

6 Dany Dany | Web | 7. března 2012 v 22:31 | Reagovat

skvela kapitola :)) bitky tie su moje :)) ci pana tolko uz tam je ludi ze mam menši hacos kto je kto a aku v tom maju ulohu :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama