7.kapitola (1/3)

22. srpna 2011 v 6:38 |  Kapitoly
Tak tady máme další část, přímo z trouby. Snad trochu nahradí minulý týden, ale upřímně, jak bojovat s rodinou, která by ráda sociální interakci s tím, aby osoba stíhala i publikovat? No, bez compu to nejde, to víme všichni. Takže všem co čekali, jásejte a radujte se, protože tato kapitola se ke konci vyvine hodně zajímavě.:) Hezké čtení a snad se vám to čekání vyplatilo.

DOMNĚNKY
O pár hodin později jsme už byli zpátky v hotelu. Kluci odvedli čaroděje do místního Sídla a Bianca s Moorovou zajistily ošetření a odvoz lidí. Ten recepční, který nás ubytovával, byl dost zděšený z toho, že jsme se mu tam objevili od krve a prachu. Řekl bych, že mu spíš šlo o ten peršan na podlaze nebo o to, jestli to nemá ohlásit na policii, než o to, jestli se nám něco stalo.
Právě stojím ve foyer, když za mnou přijde Jeffrey. "Hej, Veliteli! Máš chvilku čas?" Loknul si ze skleničky, kterou měl v ruce.


"Jasně. To mě asi nezabije. Co piješ?" Odpovím mu a zaměřím pohled na hodiny na protější stěně. No super. Už jsme zpátky přes pět hodin a pořád nemám páru, co říct strýci, nebo co se bude dít dál. Toho ředitele jsme nechali u sejfu a upravili jsme scénu tak, aby to vypadalo jako loupež. Spustili jsme alarm a za půl hodiny už bylo místo opatřeno policejními páskami. Pohřeb má mít zítra, ale to nemění nic na tom, že pokud bychom to měli včera lépe pod kontrolou, nic by se nemuselo stát.
"Hej! Rico, posloucháš mě? Říkám, že mám Jamissona. Jestli chceš, tak ti dojdu nalít." Mává mi rukou před obličejem, aby upoutal moji pozornost.
"Promiň, asi jsem se zamyslel. To je v klidu, zajdu si sám." Mířím směrem k recepci, abych se zeptal toho otravy, jestli je schopný mi sem donést pití. "Jo, počkej na mě v salónku." Ohlédnu se ještě přes rameno.
Teprve teď si prohlížím halu, předtím jsem si jí nevšímal. Teď, když se utápím v mizérii a obavách z dalšího vývoje událostí, jsem schopný vnímat výzdobu okolo. Stěny jsou tapetovány zlatými a modrými obrazci, visí na nich díla místních, ale taky reprodukce slavných umělců z celého světa. V prostoru asi třech metrů nad hlavou se mi vznáší křišťálový lustr velikosti průměrně vyvinuté dýně. Na ten muselo být spotřebováno neskutečné množství materiálu, ale přesto vypadá tak nějak přirozeně. Jako by sem prostě patřil. Dost už sentimentu Rico! Musíš se vzpamatovat, už jsi u recepce. Bože, teď už i mluvím sám k sobě. Opravdu mi hráblo.
"Dobré ráno. Mohl byste mi do salónku donést jednoho Jamissona? Děkuju." Vyhrknu na recepčního a nečekám, až mi odpoví.
"Pane Perézi! Počkejte, jste v pořádku? Nevypadali jste zrovna vábně, když jste se všichni vrátili." Podívá se na mě se starostlivým výrazem, který jasně dokazuje, že s tou starostí o koberec jsem se nemýlil.
"Všechno v pořádku. Jen nešťastná náhoda. Oceňuju vaši péči, ale nikomu nic není."
Recepční mě ale, jak to tak vypadá, nenechá jen tak rychle jít. Skvělé, to mi tak ještě chybělo. Pokecat si s chlapem, který vůbec neví, o co jde. To je strašně fajn. "Myslím, že se mýlíte. Slečna Moorová měla nějaký problém s kolenem, pokud si vzpomínám."
"Jo, no …myslím, že to nebude nic vážného. Jenom zakopla." Už mi s ním začíná docházet trpělivost. A mimochodem, proč se zajímá zrovna o její zdraví? Jo, aha. Nechce udělat mylný dojem, že by se některému z jeho hostů něco stalo vinou hotelu.
"V to doufejme, pokud bude něco potřebovat, zavolejte z vašeho pokoje. Hned vám vše obstaráme. S tím pitím jsem hned u vás." Uf, no skvěle. Začínalo to vypadat, že se odsud nehnu.
"Děkuju." Otočím se a konečně odejdu za Jeffreym, který na mě v salónku čeká.
"No konečně, Rico. Co ti tak trvá?" Zavolá na mě ze salonku Jeffrey, hovící si v koženkovém křesle.
"Recepční si nemá s kým podrbat. Asi je mu líto chudinky Moorové." Sedám si do křesla naproti němu. Dneska je to snad poprvé za celý den, co nemusím vůbec nic dělat, neležím někde ve středu palby na podlaze nebo nehlídám zákeřné čaroděje. Zabořím hlavu dozadu a opřu se jí o křeslo. Klid, mír a ticho, to neocenitelné ticho. Moje veselé rozpoložení ale netrvá dlouho, iluzi mi rozbil číšník s pitím. Postavil přede mě láhev a odkráčel si to zase zpátky.
Jeffrey se taky opře a upře na mě zvláštní pohled. Chvíli se na mě jen tak dívá a upřímně, je mi to nepříjemné. Hodně nepříjemné, berouc v úvahu to, že mě díky své schopnosti má pěkně přečteného. "Nechceš mi něco říct?"
"Co máš na mysli, Jeffrey?"
"Moc dobře víš, co myslím. Co má znamenat to s tou Moorovou?" Teď už vypadá dost napruženě. Ne, že bych na tom nebyl stejně jako on, ovšem z jiných důvodů.
"Co je to 'co', které má něco znamenat?" Jasně vím, co myslí. Asi. Ale nechci o tom mluvit, protože když to rozeberu do důsledků, není o čem mluvit. Je to jenom hodně dobrá herečka a já nemám nejmenší zájem na tom, aby tady kolovaly nějaké historky. To, že trpí na noční můry, je spíš případ pro psychiatra a ne pro mě.
"Já mám na mysli to, že jste spolu spali den před tím, co jsme měli mít zátah. P-počkej, cos to?" Najednou se zarazí, aha. Zase poslouchá privátní vysílání mé hlavy.
"Já nic neříkal. Kolikrát ti budu připomínat, že kromě boje bys přede mnou tuhle tvoji dovednost ukazovat neměl? Taky se může stát, že bych tě zavřel někde do kanclu, abys kontroloval hrubky v mých hlášeních."
"Ona měla noční můru? Takže nic nebylo, jenom přátelská nabídka, aby jeden z vás nemusel spát na zemi? To jsem nevěděl." Vykuleně na mě civí a snaží se, uspořádat si, jak to asi bylo. Teda předpokládám, že to dělá, soudě podle toho, jak neustále klouže očima z jedné strany na druhou.
"Musíme se o tom opravdu bavit? Co je na tom tak zajímavého?" No, tak teď mě překvap Jeffrey. Co tě na tom tak bere? Pomyslím si ironicky. Zrovna teď, pro změnu doufám, že mě poslouchá.
"Jo, protože ostatní už o tom, jak je ti jistě jasné, ví taky. Nebude ti milejší, když budou vědět, jak to bylo doopravdy?" Ptá se mě zaujatě Jeffrey.
"Ne, nebude. Co je mi po tom, co si ostatní myslí? Já jsem Velitel, takže svoje názory si můžou strčit za klobouk nebo jakoukoliv jinou hnusnou a nepoužívanou část oblečení." Jo, to je můj názor. Tak si to přeber.
"Nakonec třeba chceš, abychom si mysleli, že s ní fakt něco máš? Možná, že to tak i je?" Prohodí Jeffrey s obočím nadzdvihnutým v otázce.
"Ne. To teda není, ty ses už asi úplně pomátl, Jeffrey. Zapomínáš na to, že dnes kvůli její chybě umřel ten chlap?" Teda, ne, že bych z toho vinil Angelu, ale co jiného bych měl říct, aby ho to umlčelo? Tuhle myšlenku jsem si velmi pečlivě pohlídal a on nebyl schopný zjistit, co si doopravdy myslím.
"Nevím, co to s tím má společného, ale i tak si myslím, že ti není úplně volná." Konstatuje s jistotou.
"Myslet si můžeš, co chceš, ale můj názor nezměníš." Odpovím mu jednoznačně. Není snad důležitější to, že nám tu ubývají žijící lidi a přibývají nám ti v černých vacích? Teď bych neřešil drby, kterých je tu už teď víc než dost. Z chodby se ozývaly nějaké kroky, ale tomu jsem nepřikládal žádný význam. Hotel je plný osob ženského pohlaví, které mají podpatky.
"No tak! Přece nevěříš, že za to může Angela! Přece nejsi tak povrchní Rico!" Vykřikne Jeffrey. Nelíbí se mu, že jsem proti ní zaujatý? Vždyť ze začátku jsme se všichni shodli na tom, že nebudeme dělat žádné rozdíly. A on ji tady teď brání, kvůli tomu, ať už proto, že je holka nebo ze soucitu.
"Nevím, jak dobré máš o mně mínění, ale jsem si jistý, že si myslím to, co jsem řekl. Může za to Moorová." Zopakuju mu své stanovisko tak, aby to konečně pochopil.
Najednou ten zvuk, rezonující ozvěna bot, ustal. Divné načasování. Otočil jsem se, protože Jeffrey tam zíral jako by se mu zjevil duch svatý. Mezi dveřmi stála Moorová a dívala se na nás (omlouvám se, spíš bych měl říct na mě) s pohledem plným opovržení, zlosti a vzteku. Takže to byla ona, koho jsem slyšel jít po chodbě. Jasně, mohlo mě napadnout, že většina hostů nebude tak brzo vzhůru. Skvělé, všechno to slyšela. Ne, že by se zachovala úplně skvěle, ale v opačné situaci bych asi zaujal jiné stanovisko. No jo, vybil jsem si vztek, ale slyšet to teda fakt nemusela.
"Na co civíš? Neučili tě doma, že cizí rozhovory nemáš poslouchat?" Řeknu jí, aby tohle trapné ticho, které právě nastalo, netrvalo ještě dýl.
"No, ty by sis zase měl uvědomit, že soukromé rozhovory jsou od toho, že se mají vést v soukromí. Nediv se, když tě jde slyšet až na recepci." Vypálí na mě okamžitě zpátky. Ježiš, jak já nesnáším, když někdo musí mít za každou cenu poslední slovo.
A znovu to ticho. No, lepší než kdyby jí to Jeffrey začal vysvětlovat. Ups, pozdě. Jeffrey, mlč! Zkus ceknout a …! Řvu na něj podvědomě, ale k ničemu mi to není.
"Hele, Ang, on to tak nemyslel. My jsme jenom nevě…" Zpustí Jeffrey, ale nemá šanci domluvit, protože ho ihned zarazila.
"Tohle mě opravdu nezajímá. Tady Peréz si může myslet, co chce." Zabodne do mě pohled a otáčí se k odchodu, ale už to nestihne. Podlomí se pod ní to koleno, které měla poraněné a spadne na zem.
Do háje. To nám ještě tak chybělo. Jak se jí s tím, proboha, podařilo dojít až sem? Rychle si k ní kleknu. Rukama si objímá koleno a v bolesti dokonce zapomíná na to, že chtěla někam jít.
"Hej, Angelo! Můžeš se pohnout?" Zeptám se jí, když se chvíli nehýbá.
"Co bys řekl, Perézi? Do háje, pitomé koleno." Zakňourá a převalí se na druhou stranu. Zatíná zuby a ruce si balí do pěstí. Jo, tohle musí bolet.
"Počkej, pomůžu ti do pokoje. Chyť se mě kolem ramen." Skloním se a natáhnu paže, abych se spolu s ní mohl zvednout.
"Nech mě! Pusť! Přece bys nepomáhal někomu, kdo ti zkazil celou akci." Uhýbá a snaží se pomocí druhé nohy dostat po zemi dál ode mě. Bože, ta je paličatá!
"Můžeš toho nechat? Ještě si s tím akorát víc pohneš." Zasyčím na ni, ať už zůstane na místě. Nakonec zastaví a zhluboka dýchá, kvůli vynaložené námaze. Chytnu ji pod protějším ramenem a druhou rukou nad kolenem, abych jí s tím nepohnul. Chytne se mě okolo krku a opře se o mě zády.
"Zvládnete to nahoru? Nemám někoho poslat?" Zeptá se Jeffrey, který evidentně neví, co by měl dělat.
"Neboj se, padesátikilovou holku ještě odnést zvládnu. A k čemu je výtah?" Zavrtím na něho hlavou, jako že si s tím nemá dělat starosti.
Vyjdeme ze salonku a já s Moorovou jdeme směrem k výtahu, zatímco Jeffrey míří pravděpodobně do billiardové herny. Po cestě se mě drží jak klíště a já musím pozorně nahlížet před sebe, abych viděl, kam šlapu. Jsme skoro u výtahu, když se tu odněkud připlete Xavier.
"Neříkal jsem ti, abys na mě počkala? Co je na tom, zůstat pět minut sedět? Odnesu tě, počkej." Dobíhá k nám a natahuje ruce k Moorové.
"Jo, no šla jsem se projít .Nějak to nedopadlo." Usměje se na něj a spouští paže. No, tak co už. Ať si ji odnese sám. Podám mu ji a on si ji přebírá. Pomalu mě to tu přestává bavit. Člověk se snaží být ohleduplný, a co za to dostane? Maximálně pohrdavý úšklebek ze strany prince na bílém koni. Skvělé.
"Musíš na sebe dávat trochu pozor. Víš, že není bezpečné promenádovat se po hotelu s Perézem. A tady máš důkaz." Zašklebí se na mě Xavier a vlezou do výtahu, který právě přijel.
"Neřekl bych, že máš tak úplně pravdu, Rodriguezi. Pro NI, je nebezpečné pohybovat se po hotelu CELKOVĚ. Když kráčí v takových výšinách, může lehce spadnout zpátky na zem." Prohodím směrem k jejím pěticentimetrovým podpatkům a nechám je, ať vyjedou nahoru sami. Půjdu radši po schodišti. Alespoň se nebudu muset zabývat jejich duchaplnou konverzací a budu si moct v klidu popřemýšlet o tom, co mi říkal Jeffrey. Díky bohu, že to schodiště je tak dlouhé. Materiálu k promyšlení bude víc než dost.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 22. srpna 2011 v 19:12 | Reagovat

aaaa tak toto bola pecková kapitola =D si píííš že sa oplatilo čakať... joj, Ricové posledné vety adresované moorovej ma dostali na podlahu xD a klepem sa zvedavosťou, aké je to "zaujímavé vyvrcholenie kapitoly". ((Xave je taký milí... prečo taký nie je... častejšie? *žmurkne*))

2 tygr13 tygr13 | 23. srpna 2011 v 10:16 | Reagovat

Áno, já jsem pro více Xava! :-D Nějakým "záhadným" způsobem mi přirostl k srdci :-D No co *krčí rameny* prostě sympaťák... počkej, ne... drsnej a mezkovitej chalan :-D
Ale ano, moc hezká kapitola a já už se těším na rozhovor Rica a jeho strýčka :-D :-)

3 Liss Liss | Web | 28. srpna 2011 v 16:54 | Reagovat

Ano, vážně super. Mně se hned zdálo divné, že byste nechali Rica odnýst Angelu až na pokoj. :-D

4 Dany Dany | Web | 7. března 2012 v 22:51 | Reagovat

Xavier veľmi nemusím aspoň ja :D Rico je dobrý, aj keď dakedy fakt dačo zahlasi, že... :D užasna kapitola :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama