8.kapitola (1/3) první část

25. září 2011 v 16:00 |  Kapitoly
Tak po dlouhé pauze tady máme další díl. Děkujem těm, kteří si počkali a serem na ty kteří ne :D Takže...užijte si ji a společně se těšme na dobu, až nás zas chytne můza a budete se moct dozvědět víc. Kvůli omezení velikosti je tohle jen část. Další ale hned následuje


POZNÁNÍ

Otevřel jsem dveře do recepce a vydal se směrem k pokoji, ovšem než jsem tam stačil dojít, potkal jsem Benjamina, který šel zrovna nahoru.
"Jé, čus Rico. Jdeš nahoru?"
Stejně jsem s ním chtěl mluvit o tom, jak se dozvěděl o tom Antoniovu hovoru, takže mi to vlastně přišlo vhod. "Jo, vlastně jdu. Potřebuju s tebou mluvit."
"Tak fajn, ale čeká mě Marco a Gabriel. Půjdu jim říct, že něco mám." Už se otáčí, ale já ho zarážím. Ti tři mi toho mají hodně vysvětlit.
"Nikam nechoď. S nimi potřebuju mluvit taky. Máte se potkat v salónku?" Chytnu ho za loket, aby mi neutekl.
"Jo, tak teda jdem." Vydáváme se opačným směrem a cestou potkáváme toho recepčního, který má na hlavě pěknou bouli. Zajímalo by mě, jestli mu došlo, odkud ji má. Vzhledem k tomu, že si za to může sám, jsem se prostě musel zasmát, když nás minul. No na druhou stranu, lituju ho. Chudák teď vypadá jako rajče s nádorem.
"Podělíš se o vtip?" Šťouchne do mě Benjamin.
"Přišel jsi o možnost, vidět pointu naživo. Nemyslím si, že to bude vtipné." Zakřením se na něho a kývnu hlavou dozadu směrem k recepčnímu.
"Wow, neříkej, žes toho chudáka zpacifikoval ty?" Zařehtá se a kroutí hlavou na chudáka recepčního.
"Co na to říct? Je nebezpečné usnout s nohama na stole, když se kolem plížím já." Usměju se na něho zpátky a vejdu do salónku, kde už sedí Gabriel i Marco.
"Hm…Ahoj? Co tu děláš Rico?" Ozval se namísto pozdravu Marco.
"Jdu si s vámi promluvit. To, co jste chtěli řešit vy, počká."
"Fajn. Tak tedy, co pro tebe můžeme udělat, Veliteli?" Zeptá se a dá si nohy na stůl.
"Jak jste se, sakra, dozvěděli, kdy a s kým bude chtít Antonio mluvit? Všechny pokyny mají jít přese mě, ne přes vás." Vyhrkl jsem rozhořčeně. Tohle obcházení mě dokonale vytáčí. Já jsem velitel a já mám rozhodovat o tom, co se bude dít s mojí Skupinou, ne moje Postavy.
"No…. hmm, asi ti to osvětlí Gabriel." Vykoktá se Marco, kterému ta otázka evidentně není příjemná.
"Když jsme přišli do hotelu, recepční mi řekl, že má pro mě a Benjamina vzkaz. Tak jsme šli do zasedačky, a když nám Koncil zavolal, Antonio nám řekl, že ostatním máme všechno oznámit až později." Nakloní se nad stůl pro sklenici s pitím.
"Proč chtěl mluvit zrovna s vámi?" Zeptám se jich, ale odpověď přijde až po skoro půl minutě ticha, neočekávaně od Benjamina, který skoro celou dobu stál v tichu opřený o stěnu v rohu.
"Prý vám to docvakne později. Na dnešní poradu se mají dostavit pouze Velitelé."
"A mám věřit tomu, že vy nic nevíte?" Zeptám se jich podezíravě, protože tomuhle nějak nechci věřit.
"Měl bys. Protože to tak je, Rico." Odpoví mi ti tři, všichni najednou.
"A jak s tím souvisíš ty, Marco?"
"Já jsem prostě první osoba, které to řekli. Neber to zle, omylem jsem tam vešel, a proto mi to potom osvětlili." Šlehne po mně pohledem, ale rychle se dívá jinam. Vypadá nervózní, něco tu nesedí.
"Co mi to neříkáš?" Otočím se tak, aby na mě viděl, i kdyby třeba nechtěl. Prostě odmítám věřit tomu, že se jenom procházel kolem.
"Já, nic. Nic, co by?" Nepřesvědčivě se snaží zastřít lež, přičemž neustále cvaká s propiskou, což nijak nepřidává na důvěryhodnosti.
"No tak. Marco, nelži mi. Znám tě až moc dobře." Nemluvě o tom, že tohle by prokoukl každý.
"Ne, opravdu nemám nic, co bych ti k tomu víc řekl."
"Fajn, jak myslíš. V kolik je ta schůze?"
"Věřím tomu, že Antonio říkal něco o tom, že…od teď to asi bude za půl hodiny." Ozve se Benjamin a oba si sedneme na pohovky. Už mě nebaví jen tak postávat a čekat, až mi někdo řekne, o co tu sakra jde.
"A sakra, Rodriguez víc než dvakrát denně, to ne." Postěžuju si, když ho vidím blížit se otevřenými dveřmi do chodby, jak se blíží k nám.
"Co se zase stalo, prosím tě? Včera jsem od vás slyšel pěknou ránu. Potom se hned vyřítil po chodbě tenhle a nemyslím si, že by to byla náhoda." Zašeptal směrem ke mně Benjamin, zatímco se Xavier pozdravil s Gabrielem a Marcem.
"Nic co by stálo za zmínku. Jen jsem chtěl dodržet slovo, které jsem mu dal." Ušklíbnu se na něj., když na mě nechápavě zírá.
"Tys mu slíbil, že ho vykopneš na chodbu?" Teď už ze mě byl úplně mimo. Nebyl tam, tak se nedivím, že nechápal, ale nic na tom měnit nehodlám.
"Co ti na tom přijde tak divné?"
"Ale nic. Jsi fakt borec, Rico." Uznale na mě kouká a vrtí hlavou ze strany na stranu. Asi mu hráblo.
"Chválu si nech. Ještě s tebou chci mluvit o Ericovi." Už je zticha a já můžu v klidu v myšlenkách proklínat Xaviera za to, že mi nedá pokoj ani teď, když máme pracovat jako tým.
"Perézi. Nejsem rád, že tě dnes vidím." Pozdraví mě jako slušně vychovaný chlapec.
"Rodriguezi. Asi to bude vzájemné." Opáčím jako stejně slušný hoch.
"Hele, tak my asi půjdem. Za chvíli má volat Antonio a my bohužel nejsme zvaní." Ozve se Marco a ostatní jenom přikyvují. Předpokládám, že tady s námi už nechtějí být ani minutu. Nedivím se jim zvlášť, když tady vládne takové prostředí.
No, přiznejme si to, velmi rád bych zdrhnul s nima, ale mé nepříjemné povinnosti by tím dozajista nezmizely. Jako všechny ostatní věci, které nás mohou trápit, si je pěkně opečováváme, krmíme a podporujeme jejich vývoj, bez toho, aniž bychom si to uvědomovali. Seděli jsme a v místnosti se rozneslo neúnosné ticho, které se projevovalo stále se opakujícím klepáním tužky o stůl. Když už se mi z toho zvuku dělalo na nic, rozhodl jsem se, že už tu dál sedět nebudu.
"Kde je Angela?" Zeptal se Xavier, když jsem se zvedal z pohovky a šel ke dveřím.
"Nahoře. V pokoji." Odpověděl jsem, protože jsem si byl jistý, že by mě byl schopný tím otravovat ještě hodnou chvíli. Ticho se prodlužovalo a prohlubovalo čím dál víc. Mohl jsem slyšet to šumění, když nic kolem nevydává žádný zvuk a jen samotné ticho vytváří skoro až hudební melodii.
"Ona nepřijde?" V jeho hlase bylo cítit zmatení a trocha něčeho jiného, že by vztek?
"Nevím. Půjdu se zeptat." Otočil jsem se a vyšel radši hned, taky bych tu mohl zarůst do země.
Přivolala jsem si výtah a počkal, až se za mnou zavřou dveře. Párkrát jsme zastavili, abychom přibrali lidi, kteří taky jeli nahoru. Když už se konečně otevřely dveře v našem patře, vyšel jsem ven se skupinkou zaměstnanců, kteří šli zřejmě něco kontrolovat, protože v tomto podlaží jinak neměli co dělat.
Vytáhl jsem si Blackberry a zkontroloval maily, kterých se mi tam za těch pár dní narojilo víc než dost. Ředitel našeho Sídla, jeden nováček, který si stěžoval na to, že ho nikdo nebere vážně, hlášení o dalších útocích, ve Španělsku museli mít rušno.
"Jau. Pozor!" Ozve se mi u ramene, když do mě někdo nabourá. Zvednu hlavu a vidím Biancu. Asi jsem se měl spíš soustředit na chodbu před sebou než na displej.
"Promiň, sestřenko. Neviděl jsem tě."
"Zase myšlenkami mimo, Rico.? V poslední době se ti to stává celkem často." Zašklebí se na mě a kývne na přístroj v mých rukách.
"Už to tak bude. Vidělas Moorovou?"
"No jo. Angie říkala, že se ještě necítí úplně jistě na té noze, takže to pro dnešek vynechá." Mrkne na mě a opře se o stěnu naproti mně.
"V žádném případě! Musí tam být i ona." Podíval jsem se na Biancu, jako by byla úplně mimo. "Antonio s ní bude chtít mluvit."
"Rico, nehroť to tak. Stejně ani není Velitel, tak co by tam chtěla?" Sráží mé snažení o dobré zdůvodnění.
"Myslíš, že jenom kvůli tomu, že už není Velitel, nepovažují v Koncilu za "nenahraditelnou"? Ne že bych to přičítal protekci." Zdůvodním svůj názor jednoduše. Ostatně, co si mám myslet? Je očividné, že takhle to prostě funguje. Ať si říká, co chce, už je to tak.
"Teď jí křivdíš. Angie nevyužívá žádnou protekci. Dokonce, i kdyby mohla, neudělala by to. Mohla prosadit, že chce být Velitelkou a neudělala to." Obhajuje ji Bianca před mou čistou logikou. Tohle prostě neberu, nejsem tak naivní, abych věřil tomu, že nemá žádné výhody oproti nám.
"Tvůj názor oceňuju, ale momentálně s tebou nesouhlasím, Bianco."
"Jak chceš, ale prosím. Nech ji dnes být, ta noha ji musí bolet." Škemrá sestřenka a vrhá na mě štěněčí pohledy.
"Tak fajn. Poprvé a naposled." Otočím se a svezu se výtahem zase zpátky. Naštvaný víc než když jsem odcházel, zamířím do zasedačky a zavřu za sebou dveře, aby nás nikdo nemohl slyšet. Zdejší personál je celkem vlezlý a na to momentálně nemám absolutně náladu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama