Těžké okovy cynismu a kritiky

10. září 2011 v 10:46 | Iva Kratochvílová |  Iva
"In criticism I will be bold, and as sternly, absolutely just with friend and foe. From this purpose nothing shall turn me." Edgar Allan Poe
Proč vás studium starých klasiků a toho co řekli, společně se změnami v životě a touhou po hlubším poznání sebe sama a
nějaké perfekci nutí k tomu, aby z vás vypadávaly kecy, které zní jako od psychologa? Nevím, proč se to děje zrovna mně, ale co je jisté je, že vím, že pokud to někde nedostanu a nepodělím se o výplody své choré mysli s někým jiným, asi mi do dalšího dne praskne mozek, nadělá takový bordel, že na něho nebude stačit ani celá četa uklízeček v plné polní a budu se potulovat po světě jako nějaká smradlavá, tlející zombie, na kterou nevyšel na hřbitově flek. Takže se všem, kteří na tyhle psychologické bláboly nemají náladu (protože už i na mě doléhákaždoroční podzimní stres) a snad se někdo odváží a potom, co si přečte mé "takzvané" sebeprofilování, tak bude mít dost nervů na to, se se mnou přít.:) A nebo to taky prostě ignorujte, však víte, co se říká... bláznům se nemá odporovat :D



Proč zrovna Kritika a Cynismus? Nevím, těžko říct, ale třeba to bude skutečností, že poslední dobou spřádám plány na malou palácovou revoluci v mé, pokud se to tak dá říct, zásobě zajímavých pokusů o psaní. K tomu si přičtěte cynickou osbonost, kterou miluju víc než kohokoli jiného (tím myslím samožřejmě mé druhé já, kterým bych jednou chtěla být a které jsem si vysnila jako odolného a cílevědomého člověka s jistou budoucností a brněním chránícím ji před okolím) a máte z toho půlhodinové sezení jako u cvokaře.


Kritika - slovo, které někteří lidé potřebují ke svému "plnému provozu" a které jiní odsuzují jako zbytečný důvod k tomu, aby si na nich jiná osoba mohla vylít zlost a udělat si z nich fackovací panáky. Slovo označující dvě odlišné věci. Podporu potřebnou při rozhodnutí, ať už jakkoli malém, či velkém. Sabotáž mířenou přímo do centra naší duše. Co očekáváme od ostatních když se řekne kritika? Slyšet názor ostatních, jejich postoj k tomu, co si myslíme my a možná také pocit toho, že to, za co bojujeme, není tak úplně k ničemu.
Kritika byla, je a bude důležitá pro mnoho lidí. Dodává nám podněty potřebné k tomu, abychom se rozvíjeli a nějak naše vnitřní přesvědčení nebyli nesmělí projevit. Mnoho známých lidí, kteří něco znamenali pro to, co dělali ve svém životě, se setkávalo s kritikou, přijímalo ji, odsuzovalo ji, ohrazovalo se proti ní. Nejde totiž o to, jestli je kritika pozitivní nebo negativní. Pokud bychom se měli uzavřít do sebe, přestat komunikovat s tím, kdo nám odporuje a nesouhlasí s námi, popřípadě rozbrečet se při každém názoru, který nám není po chuti, to bychom toho asi moc nedosáhli. Co je ještě horší, zabřeli bychom tak dveře dalším možnostím, které se nám otevřou, když si něčí názor vyslechneme. Dobrá kritika totiž není jen o tom, vetřít se někomu do přízně a vycvalovat ho až do nebe. Za sebe musím říct, že raději dostanu podněty k přemýšlení, jenž mě donutí se zamyslet nad tím, jak to asi vypadá z pohledu jiné osoby a jak bych mohla zapracovat na tom, aby můj úmysl byl více zřejmý i ostatním.
Samozřejmě co pochopí z určité situace a vašich výroků jedna osoba, přijde jiné jako pravý opak. A rozhodně je kontraproduktivní si myslet, že je ve vašem nejlepším zájmu nacpat ostatní nesmysly, kterým sami nevěřite jenom proto, aby vám někdo věřil.Myslím, že tohle je dvojí ostří, které působí škody na obou stranách. Tedy, z toho co jsem byla schopna za svůj, no asi bych měla říct hodně krátký a naivní život, pochopit je, že kvalitní názor někoho, koho si vážíte je několikanásobně lepší než plané lichotky. Od lidí kteří jen slepě kroutí hlavou a kývnou na všechno, co řeknete, se stejně nic poučného nedozvíte, nedají vám žádný podnět k zamyšlení a nakonec ještě budou očekávat to samé od vás. Což je podle mě daleko horší než to, s čím jste začli. Z toho, že jste se s někým nepohodli na významu toho, čím jste si jisti, se stanete ovládánými přetvářkou, lží a snad taky nějakým popleteným pocitem "viny a touhy po utěšení ega toho druhého", ať už si to vyložíte jakkoliv.

Takové emotivní video... no jistě MUSE, jak jinak. Nemůžu ale za to, že v jeich textech se prostě člověk tak zhlédne. Holt ví, jak vás nechat popřemýšlet.
They will not force us
They will stop degrading us
They will not control us
We will be victorious ...















Cynismus - co to vůbec je??
Tak jak nám to vysvětlí třeba pánové Wilde a Ortega y Gasset??
Oscar Wilde - "Kdo je to cynik? Člověk, který zná cenu všeho, ale nezná hodnotu ničeho."
José Ortega y Gasset - "Cynik je parazit civilizace. Živí se tím, že ji popírá, protože je přesvědčen, že se nezhroutí."
To tak zkráceně, pro ty, co neví, co si pod pojmem cynismus představit, pomůže jim strá dobrá WIKI.

Teď k tomu, co bych na to řekla já.
Když se pořádně zamyslíte nad tím, jaká je v dnešní době společnost a jakým způsobem se vyvíjíme, jak se chováme, jaké máme priority nebo naopak, za co jsme schopni někoho odsoudit a zavrhnout, nemyslíte si, že je nakonec výhodnější pro nás, uzavřit se před vnějším světem a nedat najevo žádnou slabost? Skrýt se za roušku osoby, kterou nic nerozhází, které jsou city druhých úplně jedno a neuznává to, co ostatní a dokonce se jejich volbám vysmívá? Opravdu si myslíte, že ve světě, ve kterém my, jako lidé žijeme a ještě nějakou tu dobu žít i budeme, je správné a chytré nechat se odhalit ostatním? Ukázat jim své největší obavy i největší radosti, smutky i to, z čeho se nejvíc těšíme a co nám nejvíc chybí nebo nás v minulosti nejvíc mrzí? Je opravdu v našem nejlepším zájmu všem ukázat jádro nás samých, být otevření a tím pádem i více zranitelní? Čekat až někdo objeví naše slabiny a použije je proti nám, až to nebudeme nejvíc tušit a předpokládat? Že taková bolest není potom mnohonásobně větší a trvalejší?
Možná se vám teď zdá, že promluvil klasický intovert, který je posraný strachy ze všeho nového a nejradši by strčil hlavu do písku, jako každý správný zbabělec, ať už pštros nebo lidská bytost. No, kdo jsem já, abych vám váš názor vyvracela. Ale každopádně jako vždy, za naším názorem jsou vždy naše vnitřní strachy a naše zkušenosti, které řídí naše smýšlení. Člověk si například řekne: Co byste tak asi řekli dítěti, které vyrostlo z dětství o mnoho dříve než ostatní, protože o někoho blízkého přišlo ještě ve věku, kdy se ostatní děti smějí a nad krutostí světa se jenom naivně smějí? Nebo co by se dalo čekat od člověka před prahem smrti, který toho už tolik zažil, že se mu ani nejde divit? Ale všechno to má pro mě stejnou podstatu. Ať už jsou za tím hrůzné zážitky z dětství nebo přesvědčení získané dlouhým životem, výsledek je stejný. Citová Izolace - to je řešení.
Pokud se člověk odpoutá ode všeho a nedá své slabosti na jevo, je daleko menší šance, že mu někdo ublíží tak, jak je to možné, pokud dotyčnou osobu dobře znáte. A protože život je na mnoho takových ran osudu pro jednoho člověka až moc krátký, no, jaké je jiné řešení? Není přece jednodušší vyhnout se něčemu, co nás i nám drahé může ranit, než potom litovat toho, že jsme na to byli moc slabí a radši jsme s sebou do problému zatáhli i druhé? Nebylo přece už od dávných dob cílem člověka chránit sebe a sobě drahé přede vším, co by jim mohlo ublížit? A co je proti tomu skutečnost, že nás dvacet přátel nad pivem nepoplácá po rameni, protože s námi soucítí? Pomůže vůbec soucit? Lítost všechno nevyřeší a i když možná pohladí ego, z dlouhodobého hlediska je to spíš na nic. Skutky, události a věci, které jsme prožili, to nás mění. Mění náš pohled na svět i to, jak se vypořádáváme se svým životem.
Někdo to chápat nemusí, jinému nás může být líto a třetí z nás může mít legradi, ale nakonec jsme to my, kdo těmto problémům čelí a jsme to my, pouze my, kdo se s nimi musí vypořádat. Takže co si myslíte, ponesli byste radši svůj osud sami, nebo se svěřili někomu, koho byste považovali za osobu, která by vás vyslechla a pomohla vám nést jeho tíhu? Nemáme přece každý svůj osud? Nestačí jednomu člověku trpět sám za sebe a vypořádávat se se svými vlastními "démony"? Toť otázka.
Možná, že mám na tohle jiný názor, názor který nesdílíte, ale já už v tomhle mám jasno. Lidi, kteří zvládnou nést svůj osud sami a s hrdostí obdivuju. A jak už jsem řekla na začátku, jednou bych chtěla být jednou z nich.

Takže bych vás požádala, vyjádřete se k tomu. Jak byste se zachovali vy? co je pro vás přednější a co si myslíte, že je záležitost každého zvlášť?


Tady ještě něco, u čeho se zrodily názory ohledně cynismu...zajímavé, co z toho vzešlo, když se zaposloucháte a zjistíte, že MUSE na to mají úplně jiný názor, co?
The nigt has reached his end
We can't pretend
We must run
We must run
It's time to run
Take us away from here
Protect us from further harm
Resistance..




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 10. září 2011 v 20:05 | Reagovat

Zajímavá úvaha.
Já osobně beru kritiku jako nutnost. máme ve třídě holku, která ti řekne, že máš hezké triko a potom tě pomlouvá a říká, že ti to vůbec nesluší. tyhle lidi nesnáším. když kritizuju, tak nahlas a nebo jsem zticha. kritika, pokud je negativní, může lidi zranit, ale zároveň může být pravdivá a myšlená dobře. Pozitivní kritika, za předpokladu, že je myšlena upřímně, dokáže potěšit a postrčit člověka k další činnosti v daném oboru (např. povídky.)
Hlavně mě ale zaujalo tvoje zamyšlení nad pojmem cynik.
Čím víc jsem četla, tím víc jsem měla pocit, že přesně jím jsem. nedokážu se kamarádkám se vším svěřovat, i když jim bezmezně věřím. Nemluvím o svých problémech a nejsem ráda, když to někdo řeší a ještě hůř mě lituje. Neukazuju svůj strach, nedávám najevo, když mě někdo urazí nebo mi ublíží, protože by to mohl později udělat znova. nenávidím větu: "Co se děje?"
Je hezké, že se o mně někdo stará, ale já nepotřebuju, aby všichni věděli, co mě momentálně trápí.
A to je asi všechno, zase moje slohovka. Ale jsem za tenhle článek ráda, donutil mě přemýšlet sama nad sebou. Děkuju.

2 ostrimoci ostrimoci | Web | 10. září 2011 v 20:33 | Reagovat

[1]: Tak zaprvé hlavně díky, že sis to vůbec přečetla a rozhodla se mi k tomu něco říct. :D Slohovky mi vůbec nevadí, protože na co jiného tu klávesnici a "těžkou věc v hlavě kterou neumím používat do teď" alias mozek máme? :D

Ne, opravdu jsem ráda, že znám tvůj názor a musím souhlasit. No, těžko říct, jestli jsem trefila to, co jsem se snažila do toho textu dát a jestli jsem opravdu vystihla pravou podstatu cynismu, ale zase mám po tvojem komentáři přemýšlet trochu víc a z jiného úhlu. A poslední věc: souhlasím, nemusí každý vědět všechno.:)

3 Liss Liss | Web | 10. září 2011 v 20:42 | Reagovat

:-D nevím, jestli jsi to vystihla, ale v tom popisu jsem se prostě fakt hodně viděla. Jinak za názor nemáš proč děkovat. Já tu věc v hlavě mám lehkou, protože není moc velká, takže se s ní aspoň netahám :DD

4 Erin Erin | E-mail | Web | 13. září 2011 v 15:48 | Reagovat

Já se se svými rpoblémy nesvěřuji. Občas jenom někdy a výhradně jenom rodině. Mezi kamarády to nevodím. Jako člověk jsem samostatná a samotářská. Nevyhledávám lidskou společnost cíleně, ale problém je, že lidé hledají mě.
S tím soucitem má Liss naprostou pravdu. Snažím se mlčet a když se prostě děje něco vážnějšího, jdu si to vyřešit sama. Nejsem přeci malá. Pak taky nesnáším větu: "Ty jsi dneska nějaká divná." Doma a mezi známými přáteli jsem smíšek a vtipálek od přírody,a když se jednou nad něčím nesuměju, jsem hned "protivná" a "divná". Jinak hned, jak se dostanu mezi lidi, hezky si zalezu do rohu a jenom se dívám. Nejsem ráda středem pozornosti... Jinak s tím cynismem... něco na tom je, ale protože tuhle vlastnost těžce postrádám, tak to vidím trochu jinak. Nedávat na sobě znát, že ti někdo ublíží, ano, to beru. Ale když k něco cítím, tak mu to dám najevo. Snažím se být na všechny milá, ale co někteří lidé dokážou, i přátelé, je vážně moc. Pak je pošlu do prdele a dál už pro mě neexistujou. Ale taková citová beriéra vůči ostatním je docela dobrý způsob, jak bruslit životem. Abych to zkrátila... chovám se k lidem tak, jak se oni chovají ke mě.
Mám jen jednoho člověka, kterému bych řekla všechno. Úplně všechno a tak se svěřují jí.
Už končím s kecama a rovnou říkám, že ten článek je hodně zajímavý :-)

5 ostrimoci ostrimoci | Web | 14. září 2011 v 18:36 | Reagovat

[4]: Tak myslím, že ses skvěle popsala...teda myslím, že ses skvěle vystihla, alespoň podle toho, co můžu říct. A souhlasím s tebou. Taky kecy typu dneska jsi divná! a co je s tebou?. To už člověk ani nemá možnost měnit svoje nálady podle toho, jak se opravdu cítí bez toho, aby se ostatní divili nebo mu to vyčítali.

Každopádně díky za názor... a mně to vůbec nevadí, spíš naopak. Jsem ráda, že se najdou osoby, které nekroutí hlavou nad tím, jaké blbosti tu vypisuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama