8.kapitola (2/3)

23. října 2011 v 15:37 |  Kapitoly

Tak milí drazí, promiňte mi tu prodlevu...holt Word je někdy svině. :) Tady máme další část, ale těšte se... v poslední části této kapitoly nás čeká Mikaelův příběh. Mezitím..... snad vás to neunudí k smrti.





"Ehm… cože?" Jasně, chápu to. Taky mě nenapadlo, že potom, co se najednou po tolika letech objevil, bude hned poslán do akce. Znal jsem ho už velmi, velmi dlouho před tím, než zmizel, a proto si ani já nemůžu být stoprocentně jistý, jestli ho ještě znám. V tom šoku z toho, co mi Antonio řekl, jsem ani nepomyslel na to, že ho vlastně znám. Protože znám ho ještě vlastně? Lidé se mění, věci se dějí, nehody stávají a charaktery stárnou, to je samozřejmé pro všechny, jak se ale vyvinul Mikael, to už je jiná věc.

"Jo, Bianco. Mikael, ten Mikael, který se poprvé objevil na posledním zasedání." Musím říct, že jsem rád, že nejsem jediný, kdo po tom, co to slyšel, zíral jako magor. Zdá se to jako hodně nelogické řešení, vzhledem k tomu, že nyní by měl být pravděpodobně držen v bezpečí a ne stavěn na přední linii. Ale, kdo ví, jak Koncil myslí. Těm nikdy neporozumím.

"Promiň, Rico. Já jenom… je to divné. Proč vlastně přijede?" Zeptá se sestřenka trochu od věci.

"No, tak nevím, jestli sis všimla, ale momentálně s náma vyjebává partička děcek, které si hrajou na všemocné a nám se to 'tak trochu' nedaří zastavit. Takže asi tak, no holt Koncil má pocit, že by měl Mikael zasáhnout." No, nejspíš jí to v tom údivu vypadlo z hlavy, ale ještě že Nicolas se zdá duchem přítomný.

"Oni si myslí, že na to nejsme dost silní, to bych pochopil, ale proč hned tak unáhlený krok? Nemyslíš si, že by pro začátek stačily nějaké posily, které by nám navýšily počty, než do toho tahat Mikaela? Pochybuju, že tohle by bylo něco, do čeho by se rád zapletl." S tím musím jedině souhlasit. Celé to schéma je prakticky na nic.

"Jo taky jsem o tom přemýšlel. Proč teď vytahovat největší trumf, když ještě pořádně nemáme zmapovaný terén? Víš, Nicolasi, myslím, že tohle prostě nemá logické vysvětlení." A taky to tak myslím. No, už jsem radši vzdal odpor a rozhodl jsem se, že se zařídím až podle toho, jak se věci vyvinou.

"Svatá pravda, Veliteli. Holt Deaverová je má v hrsti, tak se není čemu divit, že jejich rozkazy dávají čím dál tím míň smysl." Nicolas se podívá na Biancu, pak na mě a na chvilku se zamyslí. "Nicménně, když už je v tom teda jasno, v kolik má dorazit?" Obrátí se na mě po chvíli s otázkou.

"No, podle toho, co říkal strýc, ještě dnes večer."

"To ne! Takže z toho večerního volna nic nebude?" Probírá se najednou Bianca z toho tranzu a hází po mně vylekaným a zároveň naštvaným pohledem. Jo, tak tohle je fakt jediné, co ji momentálně zajímá. Nebudu popírat, že bych taky někam zašel, ale jak to tak vypadá, někdo tu prostě bude muset zůstat a pochybuju, že ten někdo mi na přání spadne z oblohy, takže to budu já.

"Buď v klidu, Bianco. Nic se neruší. Klidně si dneska všichni běžte vymetat bary v okolí a já už to zařídím." Odpovím jí, radši než aby z toho šoku omdlela.

"Fakt, Rico? Klidně to můžu vzít za tebe. Sice už toho do dneška mám plný zuby a volno bych dokázal využít, ale nemusíš tu zůstávat." Zeptá se Nicolas.

"Ne, musíš jít." Chytí ho za loket Bianca a významně na něho hledí. Aha, jo chápu. Zas ta ženská politika typu 'vydírání na chlapy funguje nejlíp'. "Ale ty taky Rico. Musíte jít oba. Přece si umí sám vybalit ne?" Otočí se Bianca a styl jakým to říká, značí, že si o něm nemůže myslet nic horšího. Že by si tak mocný čaroděj nedokázal vybalit kufr? Směšné.

"No tak. Já se můžu opít i tady. Navíc tenhle proces absolvuju skoro nonstop, takže to jednou přežiju. Nic se nemění. Dnes máte všichni volno."

"Dík brácho, máš to u nás." Šťouchne mě Nicolas do ramene a oba dva se začínají ubírat směrem k pokojům.

No, a teď ta nepříjemná záležitost. Nemá smysl to odkládat, takže radši půjdu a řeknu jí to hned, než ztratím nervy. To, že jsem dostal přednášku o tom, ať se k ní chovám slušně, to je jiná věc. Ale že si Koncil prosadil Mikaelův zásah, to už je další věc.

Už jsem šel nahoru, když s ezničeho nic za mnou zjevil Rodriguéz, no paráda. Co to asi bude teď? Nevím proč, ale nemůžu si pomoct. Pokaždé, když ho vidím, nejradši bych mu dal do nosu, aby se přestal chovat jako vševědoucí. Bohužel, tahle možnost nepřipadá v úvahu, pokud hodlám nadále pracovat pro Koncil jako Velitel, takže nashle odveto.

"Hej! Hej, Perézi! Počkej na mě, chci s tebou mluvit." Volá za mnou Rodriguéz, který má očividně něco na srdci, protože když se za ním otáčím, okamžitě mi naznačuje, ať jdu za ním.

"To jako hoří nebo co?" Snažím se trochu naznačit, ať zpomalí, ale nezdá se, že by mi rozuměl. Nebo má nějakou tak horkou novinku, že to asi nepočká.

"No tak! Čekej ježiš!" Přemýšlím, kam jako míří, když si vleze do výtahu a čeká, až za ním vlezu. Jindy by to bylo až vtipné, dneska si můžu maximálně tak říkat, co tu jako hodlá dělat.

"Perézi." Kývne na mě a zavře dveře. Hm, vypadá to na rozhovor ve výtahu. Tak teď už se fakt bojím o jeho duševní zdraví.

"Můžeš mi laskavě vysvětlit, co děláme spolu zavření ve výtahu, Rodriguézi? Co je tak urgentní?"

"Nevím jak ty, ale já si myslím, že to, že sem pošlou nějakého blbečka, který byl ztracený kdovíjak dlouho, a už pravděpodobně ani nemá tucha, jak to mezi těma malýma spratkama chodí, nám moc k užitku nebude. A chci s tím něco udělat." Dívá se na mě a asi čeká, co mu k tomu řeknu. Myslím, že předpokládá reakci, která by byla podobná jeho. No, asi se nedočká. Hned z několika důvodů.

"Mikael, pokud to ještě nevíš, je mocný. Mocnější než kdokoliv z nás a to, že nám to nehraje do karet je druhá věc. Taky nejsem dvakrát nadšený z toho, že nám ho tu pošlou, ale to neznamená, že nevím, čeho je schopný." Osvětluju záležitosti, které bych nikdy nečekal, že budu muset. Důvěra a dovednosti nepřichází s tím, jestli nám to zrovna je vhod, abychom si udrželi tvář před ostatními.

"Já myslel, že alespoň v tomhle budeme mít stejný názor. Podkopávají nám autoritu a ty je jen tak necháš?" Dívá se na mě, jako bych mu měl nevrhnout řešení a prokázat nehynoucí loajalitu.

"Tady sakra nejde o tvoje ego velikosti Jupiteru. Musíme především zabránit tomu, aby se nám věci vymkly z rukou ještě víc, než už jsou teď. Takže to laskavě nech být a radši spolupracuj. Nepotřebujeme další, co nás chtějí sabotovat."

"Bože.." Povzdechne si Rodriguéz, "já si fakt myslel, že pro jednou použiješ mozek. Opravdu nechápeš, o co tady jde? Musíme začít spolupracovat a vymyslet nějaký plán dřív, než nás všechny zbaví našich pravomocí stejně, jako Moorovou a všechny zásluhy připadnou tomu blbečkovi. No tak! Nemůžeš být až takový ignorant, abys to neviděl!"

Já bych ti hned řekl, kdo je tu ignorant. Těžko říct, jestli opravdu vůbec nechápe, že tady je jakýsi větší problém než jeho postavení a taky než to, jestli mu někdo přebere pár Postav. On ten větší obraz asi zkrátka nevidí. Anebo je opravdu tak sebestředný, že si nedokáže přiznat jednu velkou pravdu. Pokud budou pokračovat a vzbudí mezi populací takovou paniku, že ani svými silami nebudeme schopni udržet naše soužití s normálními lidmi, potom už nebude žádný Koncil, Velitelé ani Postavy. Pak už budou jenom ti, kteří budou pronásledováni a upalováni stejně, jako kdysi dávno všichni lidé odvinění z čarodějnictví až na to, že v této moderní době to bude mnohokrát horší. To je zcela jisté. No, to už jsem asi trochu přehnal, ale není to žádná sci-fi. Taky se to může pěkně rychle stát skutečností, a to by se nikomu z nás nelíbilo, nehledě na to, že by to možná ani nikdo z nás nepřežil. A za to mu to stojí?

"Jediný, kdo tu nevidí to, co je tak zřejmé, až to bije do očí, jsi bohužel ty, Rodriguézi. Tvoje starost o moc mě nijak neovlivňuje. Ať už všechno, co tě sere, souvisí s tím, co říkal Antonio o tom, že by Velitelé neměli spolu trávit tolik času, jako trávíš ty s Moorovou, nebo pro to, že se bojíš, že by ti Mikael mohl ukrást slávu. Tohle všechno jde mimo mě." Počkám, až to vstřebá, třeba mu to dojde. "A ty už se přes to přenes."

Zdálo se, že se nad tím, co jsem mu řekl, možná fakt trochu zamyslel. "Fajn. Dělej, jak myslíš, ale já se nenechám jen tak pro nic za nic připravit o to, co jsem získal právem. Ani tebou, ani naším nečekaně nalezeným králem. Na to nezapomeň." Fajn, tak ne. Někdo se prostě nezmění.

"Neboj se. Je to všechno, nebo mě hodláš ještě dál častovat svými kecy o tom, jak se ti nemám plést do cesty?" Zeptám se ho a pevně doufám, že můj otrávený tón je tak zřetelný, jak nejvíc to jen jde. I když, člověk nikdy neví, kdy mu to docvakne.

"Vlastně… jo. Co ti říkal Antonio o tom, aby se Velitelé ani Postavy nijak citově nevázali…věděl jsi o tom?" Ptá se Rodriguéz, evidentně přesvědčený o mé vině.

"Musím tě zklamat, ale ne. Řekl mi jenom to, že bych se k Moorové měl chovat s úctou a další podobné středověké kecy a že není rád, když máme na jednom místě tolik Velitelů najednou. Vypadá to, že tobě toho zmínil víc?" Naznačím očividně otázku.

"No, nemyslím, že bys to zrovna ty potřeboval vědět." Odpoví s úlisným úsměvem Rodriguéz a v tu chvíli vypadá jak slizský ještěr.

"Nemůžeš toho pro dnešek prostě nechat a vyklopit to?" Ta jeho póza mi jednou přivodí infarkt myokardu, to fakt slibuju.

"Vždyť jsi říkal, že tě Moorová nezajímá, ne? Takže ti to může být jedno." Odpálkuje Rodriguéz a jinak už se se mnou o tom asi ani bavit nebude. Fajn, to mi vyhovuje.

"No, myslím, že už vím, o co jde. Tak si s ní hlavně nic nezačínej, abys z toho neměl u Koncilu problém, a přeju ti příjemnou noc." Vyřknu svou hypotézu a odkráčím si to pěkně zpátky po schodech nahoru.





"Ne, prostě půjdeš s nima. Dneska fakt nemám potřebu poslouchat Biancu, jak mě přemlouvá, ať tě pustím, jako bych tě tu držel. Jdeš s nima." Říkám později ten den večer Moorové, která se se mnou hádá o tom, že se s tou nohou prý nikam nedostane.

"Jako bys mi mohl přikázat, abych šla." Vrčí na mě naštvaná, protože chápe, že nepolevím.

"Jako bych to potřeboval." Odvětím jí a sedám si do křesla v rohu. Tu nohu už máš v pořádku. Tak si nehraj na slečinku. Prostě jdeš a svoje připomínky si schovej pro někoho, kdo je bude brát v potaz." Nevím, kdy se z ní stala taková citlivka, ale nemyslel bych, že by tu zrovna dneska chtěla zůstat. To se jí fakt nepodobalo. No, dneska se nikdo nechoval tak, jako vždy takže…

"Proč jsi najednou takový blbec?" Zeptá se, jako bych byl nějaká vědma.

"Proč Slunce hřeje? Protože proto. Tak se přes to přenes a přestaň kňučet." Ukončím konverzaci, i když to vypadá, že ona by se ještě ráda hádala o to, kdo má pravdu. Tuhle satisfakci jí ale neposkytnu.

Její vražednou náladu přerušilo klepání na dveře a o moment později Bianca, která se z nich spolu s Rodriguézem vyřítila. Díkybohu za to.

"Hej, Angie." Vletí dovnitř Bianca a za rukáv tahá Rodriguéze, úsměv od ucha k uchu. "Počkej, ty jako ještě nejsi oblečená?" Dívá se na ni s nevěřícným pohledem, zatímco Xavier se opírá o rám dveří.

"Slečinka se rozhodla, že nejde. Prý ji bolí nožička." Podotknu sarkasticky s vírou v to, že ji to donutí se zvednout a stejně jako všichni ostatní vypadnout.

"Ale no tak! Přece už ji máš v pořádku, ne? No tak, Moorová, přece nám to neuděláš. Celou tu dobu, co tu jsme, se těším, až se spolu půjdeme opít, jak jsi slibovala. Nebo snad ještě není v pořádku, Perézi?" Dívá se na mě Rodriguez s obočím nadzdvihnutým v otázce.

"Můžu tě ujistit, že je zdravá jako rybka Rodriguézi. Potvrdilo pět z šesti ortopedů." Odpovím mu a dál se jim snažím věnovat co nejmíň pozornosti a rozhoduju se nad tím, jestli budu večeřet dole s Mikaelem, jako každý správný Velitel při spolupráci, nebo si nechám něco poslat nahoru. E být či nebýt, ale jídelna či pokoj, toť otázka. Chudák Hamlet měl takové povrchní starosti, až je mi ho líto chlapa.

"Ježiš, Bianco, prostě si ji odtáhni do pokoje, udělejte ten tříhodinový maraton, které všechny ženské absolvujou předtím, než vystrčí nos z baráku, rovnou si vezmi do parády i Rodriguéze a běžte. Rád jsem vás viděl, čau." Snažím se je vyhodit a ženu je ke dveřím všechny, včetně Moorové.

"Trocha trpělivosti by ti jednou za čas prospěla, bratránku. Ale stejně tě miluju za to, jak se pro nás dokážeš obětovat." Zakření se Bianca a tahá ty dva ven. Jen upřímně doufám, že se vrátí později, než dřív. Taky ji miluju. Když dělá, co jí řeknu.

"Dobře, dobře. Příště je to na tobě." Odpovím jí a zavřu za nimi dveře. Z chodby ještě slyším jejich hlasy a pak už jenom zvuk výtahu, takže se rozhodnu trochu zkontrolovat poštu, kterou jsem předtím neměl čas důkladně pročíst. No, samozřejmě to jako vždy nestihnu, jelikož začne zvonit telefon, a tak se k němu ženu přes celou místnost, abych zjistil, co ten chlap z recepce chce.

"Haló?" Zeptám se a čekám na odpověď ze sluchátka, v ruce drtíc šňůru. Jo, tyhle staré křápy fakt miluju. Člověk si říká, jaký je to moderní hotel a přitom pořád používají tyhle křápy. Asi designérův záměr, asi.

"Pane Perézi? Pan Karlsson před několika minutami dorazil a očekává vás v salónku. Mám něco vyřídit?" Zeptal se recepční tím svým úchylným hlasem.

"Ne nic, hned jsem tam." Odpovím mu a hned zavěsím. No nic, maily budou muset počkat. Rychle si s sebou beru Blackberry, kdyby se něco dělo a sjíždím výtahem do patra.

Salónek je mi už velmi dobře známý, čemuž se není proč divit, když tam a v baru trávím skoro nejvíc svého času. Rychle se blížím ke dveřím a cestou míjím pár zaměstnanců hotelu, většinou žen, které si něco šeptají. No jo, Mikaelovo kouzlo osobnosti se prostě nedá opomenout, chudáci ženské, budou nad ním slintat po zbytek svého života.

"Rico! Konečně jsi mě poctil svojí přítomností." Vyhrkává Mikael, jenom co se objevuju mezi dveřmi. "Je dobré tě zas vidět."

"Mikaeli. Potěšení na naší straně." Jako vždy i v těch nejhorších podmínkách a největším spěchu musíte říct, že Mikael prostě není ten typ, který by o sebe nedbal a chodil s plnovousem jenom proto, že na Wall Street mu klesly akcie o padesát procent. Prostě pravý král, který dělá svému postu čest. Z jeho výrazu čiší čirá odhodlanost a upřímnost, což lidé hodně oceňují. A ty jeho zelené oči, jo tak na ty se ženské lepí jak vosy na med. No co, holt Skandinávské geny se nezapřou a s tím se musíme smířit. Podle toho, že na sobě už nemá ani kabát, ve kterém ho vidím asi pokaždé a kterých má pravděpodobně plnou skříň, tak se nejspíš stačil i ubytovat. No, když se někdo stačí oháknout do Gucciho od hlavy k patě, tak se asi nijak honit nemusel.

"Jak se má můj starý přítel?" Zeptá se se svým širokým úsměvem typu 'koukni, jak hodně dokážu roztáhnout rty a to nejsem kůň' u kterého má prostě už od dětství pocit, že mu prostě jednou ty koutky prasknou.

"No, myslím, že v porovnání s tebou jsem mladík v nejlepších letech, ne?" Rýpáme do sebe jako za starých časů, což mi jenom víc připomene následující události. "A kdyby bylo všechno v pořádku, tak bys tady nebyl. Takže tím bych asi zodpověděl tvůj dotaz."

"Ten cynismus jsem u tebe ještě nezažil. No co, asi se nemůžu divit, už je to tolik let." NA chvíli se zamyslí a pak se svým pohledem vrátí zpátky ke mně. "A cože je tu tak prázdno? Myslel jsem, že tu jste všichni."

"Jo, no…dal jsem jim na večer volno. Atmosféra by se tu dala porcovat i křovinořezem a myslím, že to prospěje všem."

"Hm. Taky dobře, chtěl jsem si s tebou trochu promluvit. Zjistit o co všechno jsem přišel, jak se vyvíjí tvůj život… i když jsem slyšel nějaká zajímavá zjištění. Ty a ta neteř Deaverové? Jak že se jmenuje…" Podívá se na mě s takovou upřímností, až se musím zasmát. On si fakt myslí, že je to pravda. Hm, tak ten už asi opravdu zapomněl na to, jaké máme my dva odjakživa vztahy.

"Ty taky věříš všemu, co Antonio vypustí z úst. Myslel jsem, že si pamatuješ, že já a Moorová jsme si vždycky šli po krku a nic víc." Nevěřícně zakroutím hlavou a podívám se na jeho odezvu.

"takže to, že jsem tobě a tomu Rodriguézovi měl dát lekci o tom, jak jsou vztahy na pracovišti na škodu, nebude nutné?" Zeptal se mně udivený Mikael.

"No, já to bez něj přežiju. Ta holka je leda tak osina v zadku, i když kardinální. Nicménně, myslím, že Xavierovi by to prospělo." No co, přece si tu příležitost nenechám ujít.

"Fajn. Stejně na takové věci nemám mozek." Odpoví s úlevou vepsanou v obličeji Mikael. On byl vždycky z nás dvou ten otevřený, na tom se nic nezměnilo.

"No, nebudeme tady řešit dvě moje nejméně oblíbené Postavy ze všech. Jsi tu přece z jiného důvodu." Nadhodím a sleduju, jak si Mikael odrhnuje najednou po těch letech trochu delší vlasy z čela.

"Máš pravdu, Rico. Ale snad abych začal tím, co se dělo celé ty roky. Jestli ti to teda nevadí." Zeptá se a já mám hned jasno.

"Ne. Na organizování taktiky máme celou noc, jenom do toho." Povzbuzuju ho, protože chci vědět, co za celou tu dobu zažil. Nic totiž není lepší, než mít mezi sebou čistý stůl. Tak se opřu do křesla a poslouchám jeho příběh.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 23. října 2011 v 19:34 | Reagovat

Dobrá, ale fakt se těším na Mikaela! :-)

2 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 24. října 2011 v 16:18 | Reagovat

ako inak - literárny skvost. hey. zaprishala som sa že už na vaše blogy radšej ani komentáre písať bebudem lebo meliem dokola to isté aké to je skvelé a ako vás nechápem... ale dlho mi to nevydržalo. ono sa to proste nedá nepovedať... dokonalé... hele, a keď si budem musieť na pokračovanie počkať tak dlho ako na túto časť, tak vás príde osobne navštíviť! bez srandy! ČO BUDE DALEJ? =D šup šup! :-D

3 Erin Erin | E-mail | Web | 25. října 2011 v 19:59 | Reagovat

:-)
Mikael je Mikael... prostě dokonalej chlap, kterého bych si hned zabalila domů, hned, jak by to šlo. Nebo bych použila násilí... fajn, tohle se pravděpodobně zamítá, ale brala bych ho i bez těch kouzel.
Jinak bezva. Tahle kapitola je milá *milý je hlavně Mikael, ale co*
Vážně bezva :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama