9.kapitola (3/3)

17. února 2012 v 22:31 |  Kapitoly
A zakončujeme devátou kapitolu :) Třeba nebude napínavá, třeba bude až moc. Třeba se Vám nebude líbit, a třeba ji budete milovat. Třeba dneska právě na Váš dům spadne meteorit, třeba se Vám konečně rozsvítí v hlavě a řeknete si, proč tady vůbec jste a jako nervní trosky čekáte, až se jedna střelená duše odhodlá k tomu, že zase splácá něco dohromady. A právě proto, že možnosti vládnou světu a je jenom na nás se pro některou z nich rozhodnout, právě proto byste už konečně měli začít s čímkoli, co už dlouho odkládáte. Ne proto, že se to od Vás čeká, nebo proto, že Vás do toho ostatní nutí, ale proto, že máte tu možnost. Stejně jako ten blbeček, kterému nebylo trapně tohle napsat. Tak, hodně zdaru ...
A přestaňte to už číst, ať si tahle střelená duše může dát pohov a strávit odpoledne litováním samasebe :D

"Co tu chceš?" zeptám se zcela jasně otráveným hlasem, který by ji měl dát jakousi představu o tom, jak ji zrovna v této chvíli nepotřebuju vidět, setřásám její paži a pokračuju v chůzi.
"Vím, že je jdeš hledat na vlastní pěst a protože pravděpodobnost, že je najdeš dřív, než si ostatní všimnou, že jsi zdrhl, nabízím pomocnou ruku." Představte si sebe na chvilku v mojí situaci. Neúprosně Vám ubíhá čas, který byste mohli trávit daleko smysluplněji, jako například lokalizováním Vašich nepřátel, doufajíc, že Vás ostatní nenajdou, protože jste porušil slovo. Místo toho, abyste dělali cokoli z tohoto, musíte poslouchat neskutečně otravnou osobu ženského pohlaví, jak se Vám snaží zmanipulovat názor a ještě Vás tak přesvědčit, že Vám dělá laskavost. A že potom lidé nemají podléhat návalům vzteku a okamžité zuřivosti.
"Nezájem." Snažím se dát trochu najevo, že opravdu nemám absolutně žádnou touhu spolupracovat. Bohužel, i když nadále pokračuju v chůzi a své odpovědi na ni volám pomalu přes rameno, nezdá se, že by jí to došlo. Kdybych se s ní nemusel zdržovat, mohl jsem být našim nepřátelům už dávno na stopě. Nebo jsem mohl mít alespoň vystopovanou Lindu, což by mi taky nehorázně pomohlo a zkrátilo by to proces celého umisťování štěnice na nutné minimum.
"Ale no tak, nevytahuj na mě zase to svoje chování tříletýho dítěte. Jen se ti snažím pomoct!" Snaží se za každou cenu prosadit svou pravdu Moorová.
"Nejvíc mi pomůžeš tím, když se přestaneš snažit." Zastavuju se, v koncích s nápady, jak jí to slušně říct. Odmítá to chápat, fajn. Na řadě je ukázka 3D.
Dokud ještě její mysl nestihne plně pochytit, co dělám, formuju si v ruce malé silové pole, trochu ho tvaruju a ujišťuju se, že je připraveno k použití. Okamžitě ho vypouštím směrem na Angelu a nečekám na to, až mi to oplatí. Daleko lepší je připravit se na odplatu, která dřív nebo později přijde. Podle toho, kdy jí dojde, že jsem to fakt udělal a nemá jenom halucinace.
Uprostřed tohohle mého 'vnitřního sezení s Dr.Philem' mi kolem ucha prolítá koule ektoplazmy a vzápětí cítím, jak se mi pálí rameno bundy. Že bych ji podcenil?
"Ty blbečku! To si vypiješ." V další moment jsem pod palbou zásahů, které jí nekompromisně oplácím. Koho zajímá, kdo si začal. Jenom ji potřebuju rozptýlit natolik, abych jí mohl zdrhnout, popřípadě vymyslet jinou únikovou strategii.
"Říkal jsem ti, ať to necháš plavat a vrátíš se do hotelu." Ne, že by moje slova měla jakýkoli efekt, jsem realista a tak nějak jsem to tušil. Přece jenom, nějaká ta naděje vždycky žije.
"Nejsem tvůj pes, abych lehla, když řekneš." Vypálí na mě odpověď, jejíž dvojsmysl jí evidentně dochází až po delší chvíli, kdy se na ní dívám a v duchu mám právě dvouminutový záchvat nezastavitelného smíchu.
"To jistě nejsi." Zakryju smích kašlem, trochu se raduju z toho, jak její červená líce prozrazují, jak je jí tenhle přeřek nepříjemný. Nicméně, vracím se zpátky k věci. Tohle přece jenom potřebuje vážnou tvář, aby to pochopila. "Nezávisle na tom, pořád jsi pod mým velením. Takže se teď otočíš a dotáhneš svůj zadek zpátky do hotelu."
Nedivím se, že vypadá nasraně, zaprvé její ego je skoro stejně velké jako moje a pak taky, nikdo z nás prostě nemá povahu, aby si se sebou nechal zametat. To by dost znatelně zasáhlo do celé naší hierarchie, žádný Velitel (ať už si to přiznáme nebo ne, jednou jím byla) by neměl šanci, pokud by si tohle nechal od někoho líbit. To ale nemění nic na faktu, že teď mám pravdu! Nemohla by to vzít na vědomí?
Chvíli nic neříká, a i když to je pár nejklidnějších minut za posledních pár dní, musím si pospíšit. Pořád tady jenom stojím s ní a přitom už jsme měl být dávno zpátky. Dost řečí, musím to nějak ukončit. "Jsi si jistý, že to chceš?" Slova krásná, ale nelíbí se mi ten výraz, skoro jako by věděla, že mě na něčem nachytá, nebo se nějak prokecnu.
"Jo." Ať to není nějaký blbý vtip, ať doopravdy odejde a já se můžu pohnout dál.
"Tak fajn." Po tváři se jí pomalu roztáhne vítězný úsměv, jak tenhle typ nemám rád. Člověk hned ví, že si to někde podělal. "Půjdu do hotelu a už se za tebou nevrátím. Jsi v suchu." Já jenom stojím jako sloup a čekám, kdy z ní vypadne, jak je úžasná, že mě nachytala a jak si to užije. A můj moment přichází zanedlouho. "Jenom nezapomeň, drahý Rico, že hotel je plný tvých poskoků, kterým budeš scházet a s nima tam pěkně sedí chlápek, který by ti za tohle s radostí dal pár facek. Jako každej správnej starší brácha, totiž! Nejlepší kámoš z dětství alias král severu. Jenom si představ ten povyk, skandální!"
"Fajn, fajn. Musíš být tak teatrální? Bože! Jdeš se mnou, nebo to jdeš vykecat ostatním?" Nespokojeně si odmumlám lehce neutrální odpověď a jenom doufám, že si vybere první možnost.
"Neboj se. Neřeknu to na tebe, ale jen proto, že je to inteligentní nápad, což bohužel o jeho majiteli říct nemůžu." Ani se nedivím, že je najednou samý úsměv. Holt jí dneska štěstí přeje a já zas pro jednou jsem za blbce.
"Fajn." Znovu se dávám do chůze a snažím se jít co nejrychleji, protože už takhle jsem ztratil dost drahocenného času a nemíním tu tvrdnout už ani o sekundu dýl. "Jdeš, nebo co?" Zavolám na ni přes rameno, popravdě absolutně se nezajímajíc o to, kterou možnost si zvolí.
"Takže… jaký máš plán?" Zeptá se, jakmile se zvuk jejích kroků až nebezpečně přiblíží ke mně, bohužel se rozhodla jít se mnou.
Popravdě, ani žádný nemám, vzhledem k tomu, že nemám nejmenší tušení, kde by momentálně mohli být. Nezbývá mi nic jiného, než projít ta místa, která jsem našel a doufat v úspěch. To jí ale říct nemůžu, takže moje odpověď zní spíš jako: "Hmmph.", než jako nějaké slovo. To si samozřejmě vynutí její okamžitou reakci.
"Prosím! Že máš plán! Řekni, že tu nebudeme celou noc jenom bloumat městem a větřit další čaroděje!" Tak nejenom, že s ní budu muset spolupracovat, ještě budu poslouchat její kecy? Mám jen jednu otázku. Bože, proč?
"Nemusíme. Můžu si je najít sám." Stručně řečeno, opravdu bychom už měli pomalu být na prvním možném místě. Ještě dvě ulice a pak zahnout doprava.
"To už jsme probrali, ne? Chci jenom poukázat na to, že začíná pršet a v dešti se blbě pronásleduje nenápadně. Zvlášť v našich botách." Poukáže na naši pracovní obuv, která, no dobře, je trochu nepraktická. Momentálně mám ale na mysli jiné věci než to, jestli nebudu mít puchýř nebo díru v podrážce. Jen děkuju bohu, že chlapi nemusí nosit podpatky, kdoví jak by to teď dopadlo.
"Stěžuj si u někoho jiného. Sleduj okolí, už se blížíme." Myslím, že následující ticho je dostatečně výstižné. Krásně popisuje to překvapení, které právě prožívá, opravdu mám plán a ne nebudeme se tudy jen tak plahočit poslepu.
Vypadá to tu dost opuštěně, tak trochu jako budova číslo jedna a ta, no, fakt nebyla ničím, co bych si rád uchovával v paměti. Po ulici rozházené odpadky, lampy mimo provoz, všechno už na první pohled staré a zašlé, pár bezdomovců v rozích sem a tam, dost pochmurné prostředí. Nic, kde byste chtěli budovat sídlo, na druhou stranu, přesně ideální pokud nechcete, aby Vás někdo našel. Věřte mi, tady by Vás nikdo ani hledat nechtěl.
Už jde celkem cítit stopa té magie, kvůli které tu v první řadě jsme, jen pozůstatek silové stopy. Skoro jako když v místnosti ucítíte parfém osoby, která právě odešla. Stejný koncept, pouze určený pro jiný smysl než čich.
"Už to cítím. Není to slabá stopa?" Zeptá se najednou Moorová, na kterou jsem, musím se přiznat, tak trochu zapomněl. Vezměte ale k dobru, že ona většinou nemlčí, takže je to trochu, jako by tam ani nebyla. Dost neobvyklé.
"Zjistíme to, jenom pokud se podíváme." Zastavuju se před starým trojposchoďovým domem a snažím se najít co možná nejjednodušší způsob, jak se dostat nepozorovaně dovnitř. Po chvíli uvažování konečně zahlídnu, jak se po jedné straně budovy táhne něco lesklého. Hmm, starý žebřík podél stěny pro všechny řemeslníky, co mají co dočinění s prací na střeše. Je pravda, že u nás takové věci na domy vůbec nedáváme, ale na druhou stranu, právě teď jsem za to vděčný.
Bez toho aniž bychom se nějak domlouvali, se rozdělujeme a nejdřív oba obcházíme budovu, abychom našli případné pasti nebo podivně vyhlížející křoví, ukrývající čaroděje, psa v kritické situaci, který by na nás mohl upozornit nebo cokoli jiného.
Když je jasné, že je všechno čisté, beru si pravou stranu a po žebříku se vydávám do prvního podlaží, kde je nejblíže okno. Moorová jde pro změnu oknem v přízemí, přece jenom nemůžeme vědět, co by mohlo být za hlavními dveřmi a pokud bychom přece jenom na někoho narazili, je daleko menší šance, že se to stane v jednom z pokojů, než přímo v hale.
Když se velmi komplikovaným a neadekvátním způsobem, který by mohl zničit Vaše představy o mém dobrém já, zvaným 'vloupání se' dostanu dovnitř, ocitám se v menším 3+1, kde už evidentně delší dobu nikdo nebyl. Naneštěstí, na rozdíl od minula, teď tady nejsou žádné věci, které by poukazovaly na přebývání čarodějů. To ale ještě neznamená, že tomu tak je. Je jasné, že jako taktický krok je uklízení si po sobě a zametání stop hodně vysoko na žebříčku, i když tady bych to spíš tipl na to, že na naše čarodějíčky byl vyvinut nátlak z vyšších kruhů, které nebyly spokojeny s jejich lehkovážností.
Snažím se najít něco, cokoli užitečného, ale bohužel jak to tak vypadá, ani zásuvky v psacím stole, ani obývák mi nic zajímavého nepřinese. Neztrácím naději, přece jenom je to jen jeden z kolika? Dvanácti? Deseti? Těžko říct, ale jak říkám. Něco tu prostě být musí. Vydávám se teda na chodbu, abych se porozhlídl po druhém bytě, když do mě někdo naráží. Fajn, je mi jasné kdo to tak asi je, ale bez baterky,..no znáte holky. Takže zatímco já se snažím nesrazit se nosem kolmo se stěnou, Moorová ze sebe patrně ne úplně vědomě vydá dost písklavý zvuk, pravděpodobně zvuk vyděšení?
"Sakra, Perézi! Toto mi nedělej." Dodá, když už jí trochu dojde, co se tu děje. Já jsem jenom rád, že mi například nedala do ksichtu, nebo nějaký podobný reflex z amerických filmů, který mají všechny ženské.
"Máš něco?" Zeptám se, protože je tu opravdu tak mrtvo, jak to vypadá, nemá cenu tady trávit ještě víc času a bude lepší se přesunout na další možnost, tedy dům 2.
"Ne, je tu pusto jak na pohřbu strejdy Arthura." Jako reakci na můj nechápavý výraz, který je zapříčiněn neznalostí jejího rodokmenu, dodá vysvětlení. "Ne, pusto."
"U mě to samé, myslím, že bychom se měli pohnout." Vypadá to, že se na tom shodujeme, protože když jdu po schodech dolů ke vchodu, Moorová jde za mnou. Oba chápeme, proč je nutná tma při tomhle, jak jenom se tomu říká, nezákonném vniknutí na cizí pozemek, ale i přesto si neodpustíme pár těch nadávek, když si okopeme boty o nečekané prahy, nebo otlučeme ruce, když zběsile hledáme po stěnách.
Nakonec se přece jen dostáváme ke dveřím a s úlevou vycházíme ven. Musím říct, že na další takovouto prohlídku se fakt 'těším z celého srdce'. Nic Vás nedokáže potěšit víc než zakopávání ve tmě a krčení se v rohu, při očekávání nepřítele ve stejnou dobu spolu se špehováním okolí a kradení všech materiálů, které by Vám k něčemu byly. Ještě k tomu s Angelou, no uznejte, není to pohádka?
Když se dostáváme zpátky na ulice více k centru, vytahuju si z kapsy Blackberry a snažím se najít, kam jsem si jenom zapsal ty další dvě adresy. Hm, mám takový zvyk, že si něco takového většinou píšu do rozepsaných mailů, protože je pravda, že s nima pracuju skoro pořád. Tak si projíždím maily, když v tom vidím, že mi volá Nicholas. Špatné zprávy, pravděpodobně se už rozneslo, že jsme se vypařili. Tím důležitější je, abychom si pospíšili, pokud chceme dosáhnout toho, co jsme si pro dnešek vymezili.
"Už se po nás shání, radši si pohnem." Obracím se na Angelu, která vypadá dejme tomu stejně rozhozeně jako já.
"Kde teď?" Zeptá se a vidím, že nejsem jediný, kdo by to už měl za sebou a radši se vrátil zpátky do hotelu. Konečně nacházím onen nedopsaný mail, který pečlivě uchovával informace, které se chystáme použít a opakuju lokaci Angele.
"Je to tři bloky odsud. Ta druhá adresa je na druhém konci města. Myslím, že si dovolím nasměrovat nás k té bližší, pokud proti tomu nic nemáš."
"Prostě pojďme." Začne netrpělivě přešlapovat a nevím, jestli to mám brát jako vtipné zpestření, nebo spíš jemnou narážku k tomu, abychom se už dali do pohybu. Vybírám variantu číslo dva, protože už je opravdu na čase, a tak se vydáváme na druhou stranu ulice, kde už konečně svítí lampy tak, jak mají.
Nebudu Vám popisovat, jak dlouho jsme šli, koho jsme potkali ani kolikrát jsem zvažoval odvolání celé té akce, ale nakonec jsme se opravdu ocitli před dalším domem. No, domem. Byla to spíš taková velká zastaralá továrna, kterou museli zavřít tak před dvaceti lety. Těžko říct, jestli tu ještě někdo stráží pozemek, nebo ne, ale jak jinak to zjistit, než si to vyzkoušet?
Dál proběhla stejná rutina jako při předchozí budově, jen místo požárního schodiště jsme použili zadní vchod do velké haly a tentokrát nám místo několika bezdomovců byli svědky snad pouze opuštěné rezavé stroje a skupina dost hustejch pavouků, kteří si mezi vším tím hráli na lanovou dráhu. Buď to, nebo jsme právě objevili tajnou klubovnu Spidermana.
Narozdíl od naší minulé zastávky, tady to nebylo tak úplně prázdné. Je pravda, že tady taky nejsou žádné věci, které by nám mohly nějak pomoct, což jsme zjistili po bližším prozkoumání, ale přece jenom se tu něco najde. Je tu jasný důkaz, že to není tak dlouho, co tu byli. Pokud bych měl hádat, maximálně tak týden. Prázdné obaly, staré noviny, jasné známky přítomnosti osob. To je ale bohužel taky všechno. Když se už trochu zklamaní chystáme k odchodu, slyšíme, jak se točí klíč v zámku.
Okamžitě se schováváme za roh, kde nejde z toho směru vidět a krčíme se tam, co možno v největší tichosti. To znamená dýchání dobrovolné, šoupání nohama, pokud nechcete přijít o nohy nekompromisně zakázané. Naštěstí slyšíme dobře, takže jakmile slyším ty hlasy, je mi hned jasné, že přece jenom máme ještě šanci dneska něčeho dosáhnout.
Otáčím se na Angelu a snažím se jí beze slov naznačit, abychom počkali, až odejdou a pak je následovali. Jsme si celkem jistý, kdo se to tam dohaduje, ale i tak si musím být jistý. Pomalu a co možná nejmíň hlasitě se přesouvám doleva, dějíc, že si nevšímám toho pohledu, který do mě Angela zabodává a natáčím se tak, abych alespoň jedním okem viděl, jestli jde opravdu o ty osoby, které myslím, že jde.
Jo, opravdu to je Linda a …no řekněme, že pravděpodobný člověk ve vedení jejich skupiny. Tak nakonec přece jenom něco můžeme udělat. Třeba se nám teď podaří je napíchnout, když je budeme opatrně sledovat. Jenom přikyvuju na Angeliinu otázku, kterou naznačuje, kolikrát pokývala hlavou směrem k nim. Čekáme ještě, než domluví, už jsem i zapomněl registrovat, o čem se baví, ale myslím, že Angela to obstarává za mě. Když už se konečně rozhodnou zmizet z budovy spolu s nějakými papíry, které před chvílí sebrali ze stolu, vylezli jsme oba ven a chvilku čekali, dokud nebylo jisté, že se nevrátí.
"Jdeme za nima." Řekneme oba najednou, jakmile se odvážíme promluvit bez obav, že by nás mohli slyšet. Vycházíme z budovy a snažíme se udržet se na dohled, ale tak, abychom viděi pouze my je a ne naopak.
Celkem se musím divit, že tady nejsou autem, ale jelikož ani my tady svoje vozidla nemáme, nehodlám si stěžovat. Ono by jistě nebylo moc příjemné a ani možní, abychom je neztratili, pokud bychom pořád museli pokračovat pěšky, zatímco oni by si vezli zadky v autě. Postupně se dostáváme do okolí centra města, což je trochu z ruky a nějak mi přijde divné, že když doteď sídlili tak z ruky, najednou by se odvážili až sem, kde jsou všem na očích. Když ale vidím, kde zastavují, je mi jasné, že se rozhodně nedostaneme k jejich momentální skrýši, před námi svítí jen nápis na dveřích klubu a u něho fronta lidí. Vypadá to, že tohle bude ještě zajímavý večer.
Stojíme venku snad celou věčnost, ale necháváme mezi námi a nimi několik lidí, abychom nebyli snadno zpozorovatelní, kdyby se náhodou chtěli otočit a podívat se kolem. Když dochází řada na nás nenápadně obalamutíme vyhazovače, aby nás pustil dovnitř bez placení, protože upřímně, nikdo Vám v našem světě nevyplatí odměny na služební cestě. Tak nějak upřímně doufám, že to nebude ten typ klubu, kde se stovky lidí potí dohromady v jedné velké hromadě, k tomu si dávají éčko nebo hulí trávu, protože to by mi po dnešku mohlo taky přivodit pěknou bolest hlavy.
Bohužel, ukazuje se, že se moje nejhorší strachy přece jenom naplňují a vevnitř mě uvítává klasický zápach klubu, spolu většinou totálně zděných lidí, kteří by se v tomhle stavu snad plazili po zemi jen proto, aby si mohli dát ještě.
"Vidíš je někde?" Zeptá se mě Angela a já se rychle rozkoukávám kolem, abych je mohl lokalizovat, když mi opět zavibruje Blackberry v kapse. Ani se nedívám, kdo to je, protože mám takové tušení. Otáčím se kolem, když v tom vidím ty dva, jak si to v levé části klubu pořádně užívají s panákama v ruce, kroutící se do rytmu.
"Tamhle jsou. Pojďme, vysvětlím ti, co potřebuju, ať uděláš." Říkám Angele a radši ji pro jistotu táhnu za ruku s sebou, abych ji pak nemusel hledat v tom moři lidí kolem.
Vmačkáváme se mezi lidi kousek od nich, ale tak, abychom zůstali částečně skrytí. Teď přijde ten okamžik, kdy opravdu potřebuju, aby mi Moorová pomohla, jinak nemám šanci. Nakonec přece jen nebylo tak špatný nápad ji sem vzít.
"Měli bychom asi tančit, abychom zapadli." Skláním se trochu, aby mě přes ostatní zvuky kolem slyšela a čekám na její odpověď. Vypadá to, že mě pochopila, i když mě možná neslyšela, protože právě když začli hrát nějakou strašně pomalou a sladkou píseň, z které by bolela náhrada i mého dědu, přistoupila trochu blíž a záhakla mi ruce za krkem, takže to vypadalo, že jsme tu spolu.
Když jsem teda viděl, že mi pravděpodobně pomůže, začal jsem jí pomalu vysvětlovat, co přesně musíme udělat.
"Poslouchej," řekl jsem jí do ucha, aby mě dobře slyšela, "musíme na Lindu nějak dát tu štěnici. Potřebuju, abychom se přesunuli trochu dál a víc vlevo. Potom musíme do někoho vedle nich vrazit, aby byli trochu mimo. S tím nám už pomohli ti panáci, které měli. Každopádně, když je takhle rozptýlíme, můžeme ji napíchnout a pak, pokud se to povede, se klidně ožerem."
Chvilku nad tím přemýšlí, pak se zvedne na špičky tak, aby mi mohla odpovědět stejným způsobem a řekne: "Fajn, beru. Ale platíš ty." Znova si stoupne normálně a zakření se přesně tím samým úsměvem, jako když předtím věděla, že mě nachytala.
Přiznám se, nejsem až tak špatný tanečník. Vlastně bych řekl, že jsem celkem obstojný, protože se mi podařilo nestoupnout Angele na nohy ani jednou, a to dokonce u pomalé písničky, která vyžaduje nějakou tu koordinaci. A protože jsem myslel pozitivně, dodalo mi to novou jistotu, že to nějak dáme.
Začali jsme se pohybovat směrem k Lindě a zatím-pořád-mně-neznámému-vůdci, kteří si pomalé vlnění se do rytmu očividně užívali. Mám takový pocit, že dost velký podíl na tom měly ty panáky, protože opravdu nechápu, co je na tom mohlo tak zaujmout. V tu chvíli byste neřekli ani za boha, že by zrovna tihle dva mohli být 'zlosynové a zlodcery' našeho světa. Opatrně se přibližujeme k páru vedle nich, a protože vidíme, že oba subjekty mají zavřené oči, neváháme a lehce strkáme bokama do těch vedle nás. Funguje to přesně tak, jak jsem doufal.
Pár vedle nás do nich lehce žďuchají a Angela v časovém rámci sekund vytahuje z mojí zadní kapsy kalhot štěnici a opatrně ji zastrkává Lindě do vlasů. Ne, že bych si stěžoval, ale jak sakra věděla, kde je mám? Radši to nebudu rozebírat a vrhnu se zpátky k práci.
Asi Vám to přijde divné, ale no… naše štěnice nejsou jen tak obyčejné, jsme přece čarodějové. Takže potom, co se přichytí na povrchu jakékoliv látky, nejenže splynou s povrchem, ale také se uvolní protekční jistič, který je činí voděodolnými. Je to hodně chytře vymyšleno, protože vlasy si neměníte každý den, takže máme jistotu, že Vás najdem vždycky a sprcha už není problém.
Takže když Lindě úspěšně podstrčíme štěnici, ženeme se nenápadně směrem z parketu a rovnou k baru.
"Chci Chardonnay 2dcl, díky. Počkám tam u toho stolu." Zavolá na mě Angela a kývne k jedinému prázdnému stolu trochu dál vzadu, až tam, kde se odsud dá sotva dohlédnout. Já si u barmana beru nějaký bourbon a víno pro Angelu a jdu ke stolu, kde si konečně sedám a nemám žádný úmysl se zvedat. Po všem tom chození po městě a běhání všude kolem jsem rád, že jsem a viditelně nejsem z nás dvou jediný.
"Díky, Rico. Mise úspěšně splněna, hm? Už jsi překousl, že mi můžeš věřit?" Zeptá se, ťukne si o mojí sklenku a už si jenom popíjí a směje se jako by slyšela nejlepší vtip života.
"Možná nejsi úplně ztracený případ. Takže… ehm, díky. Tohle mi fakt pomohlo, Angelo." Snažím se být upřímný, ale ona se jenom rozesměje víc.
"Konečněs to přiznal! Nevěřím, Ricardo Peréz osobně věří mému slovu. Ty jsi fakt roztomilý, když se kroutíš, víš o tom?" Zase se zasměje a já jsem jenom rád, že mi zazvoní Blackberry. Teď alespoň mám důvod, proč ho vzít.
"No?" Zeptám se do sluchátka.
"Ty jsi tak roztomilý! A já myslel, že nás chceš podvést a jít dát na tu holku štěnici. Nikdy by mě nenapadlo, že chceš zdrhnout tady s Angelou na rande, Rico." Odpoví Nicholasův hlas a já mám nepříjemné nutkání se otočit.
A tady stojí, Nicholas, Bianca, MIkael a Rodriguéz. Tři z nich křenící se jak králíci u zubaře.
Bezva. No, škoda je už hotová. Proč to nevyužít?
Podívám se na Moorovou, nadzvednu obočí a ona jenom přikývne s tím úsměvem, co mě poslední dobou tak stresuje. A já vím, že kromě nás dvou si budou všichni myslet, že jsme se vyplížili ven, abychom byli sami, protože tak funguje důvěra. Teď musím jenom doufat, že jsem ji vložil do správných rukou a že mě Angela nepotopí. Nikdo nemůže vědět, že máme Lindu už pod dohledem, ne teď.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 18. února 2012 v 10:53 | Reagovat

Krásny predslov... Bola by z teba hotová psychologička! Alebo psychiatrička? Alebo psychopat? Ja neviem... Vždy sa mi to mýli... xD

Tým som chcela povedať: Daj sa s tými kecami vypchať!Je to FAKTICYK DOKONALÁ KAPITOLA !!! A síce som už nejaký ten taký pisateľ začiatočník, a mám už akú takú slovnú zásobu, práve sa mi minuli slová, opisujúce ako veľmi sa mi to páčilo, ako veľmi to žeriem a ako veľmi chcem pokračovanie! Eh... Čo teraz? Budem sa opakovať! JUST AWESOME !!! ♥_♥ Len málo vecí dokáže tak zlepšiť náladu ako OM....
Peréz je holt sympaťák echt dľa môjho gusta... :P Vážne nechápem, ako dokážete tých chlapov podať tak, že sú doslova na zjedenie... Pff... Kto sa má potom rozhodnúť, u koho začať keď sú všedci taký skvelí?
V každom prípade, ta bitka s Moorovou ma dostala. Vlastne, touto kapitolou si u mňa celkovo nahnala stratené body a šplhla si to vyššie, takže dúfam, že jej to vydrží, a že Ricarda v ďalšej časti škaredo nepodkopne....
Wááá, som nehorázne svinsky zvedavá ako dopadne ich "vzťah" :D :D :D Takže, máš dva dni na nachytanie "Inspire". Potom sem chcem desiatu kapitolu ;) A žiadne ale, bude tu! Pretože sa zahrám na tvoju múzu a nakopnem ťa osobne ;)

2 ostrimoci ostrimoci | Web | 18. února 2012 v 11:28 | Reagovat

[1]: Tak,...jsk to shrnout... Děkuju! :D Fakt. Od tebe si to považuju. A díky, žes mi poradila moji budoucí profesi, jsem si nad tím tak lámala palici...
Zase nezveličuj! :D Jsem červená až za ušima. Obě víme, kdo tu je opravdový expert na chlapy a taky víme, že ve skutečnosti žádný takový skvělý není. :D
Moorová děkuje, asi.... no fajn, já děkuju za ni, ale uvidíme. Mám trochu promyšlený další postup, tak tě snad nezklamu. No.. se uvidí
:D Teda!! Podej ruku, sežere rameno i s kloubem hm? No jo Cvok! :D
Uvidíme, uvidíme..nic ti neslibuju a promiň, že to říkám, ale místo můzy si zasedli MUSE. Ale tvoji pomoc uvítám ráda :P

3 Erin Erin | E-mail | Web | 18. února 2012 v 14:01 | Reagovat

Řeknu to takhle... všichni vaši chlapi jsou k sežraní, a né, že ne!

Ke kapitole... MUEHE :-D Nečekej něco normálního, ale tahle kapitola je fakt povedená! Napětí a Ricovo typické postavení k věci je fakt nepřekonatelné. Ale jedno bych vážně ocenila, moc. Svleč ho někdy! Sarkastický Španěl bez trička... hmmmm... i když Mikael by byl lepší matroš :-D Teď promlouvá ta část mě, kterou si nazvala úchylnou, ale co naděláš...
Takže: Myslím, že je to zatím nejlepší kapitola a nechutně se těším až se na nás vytasíš s dalším dílem :-)

4 ostrimoci ostrimoci | Web | 18. února 2012 v 14:44 | Reagovat

[3]: Nápodobně ....:D

Díky...:D ale musím tě zklamat, striptýz v dohledné době? NE. Neboj, ono to přijde, ale času dost. Není na to správné BIO :D
Budu se snažit a ještě jednou díky oběma :D

5 Liss Liss | Web | 20. února 2012 v 15:45 | Reagovat

Tak užjsem se konečně dostala k tomu, abych si to přečetla.
Wooow, je to fakt kruťárna. Nevím, co víc k tomu říct, je to prostě skvělé, nezbývá mi, než opakovat slova holek.
+ souhlas s Erin, kdy bude striptýz? :-D

6 Aip Aip | 23. února 2012 v 12:32 | Reagovat

Nádávno jsem si přečetla všechny kapitoly, ale ještě jsem se nedostala k napsání komentáře.

Tvůj proslov na začátku se mi opravdu líbí. :)
Jinak ke kapitole, je fakt úžasná, jako všechny ostatní. U prvních dílů jsem se tak trochu ztrácela a zamotávala, ale teď už je to v pohodě. Nevím kolik vám je, ale máte neuveřitelnou slovní zásobu. Já vím co ty slova znamenají, ale třeba by mě nikdy nenapadli použít, a pak by se mi to tam nehodilo, ale u vás je to skvělý.
Rico a Angela jsou dobrej tým, nejlepší je ten konec. :D Jinak taky bych chtěla mít štěnici která splyne s povrchem. :D Prostě suprová kapitola, úplně jsem se vžívala do toha jak chodí po těch budovách a hledaj je, jak čekaj skrýtý a tak. :)

7 ostrimoci ostrimoci | Web | 24. února 2012 v 22:00 | Reagovat

[5]: Žádný nebude! :D Slovy našeho hocha, Kšá buzeranti :D

[6]:
Děkujeme a vítáme novou osobu :D
1)Díky :D Já vím, ale co už velká slova činní svět pěkným na pohled.... asi to budou filozo/psychologické geny po sousedovi
2)A teď už ne? Protože já osobně už jo... pletu je všechny dohromady a jednou jsem dokonce z Rica udělala Antonia :D /Díky bohu za kontrolu/
3)Opravdu? :D A to všichni říkají, hlavně mně, že se nikdy neumím vykecat a pořád používám 'no, takové tamto...vždyť víš ne...no tak přesně to' :D Takže děkuju znova, tohle mě těší...MOC
4)No, myslím, že oni dva by nesouhlasili, ale co my víme jak to s nima dopadne. Oh, no tak  to jsem měla největší strach, ale jsem ráda, že ses vžila.
Takže celkově, děkuju, vítáme tě a jsme rády, že se ti tu líbí.
Snad to vydrží..

8 Liss Liss | Web | 26. února 2012 v 18:15 | Reagovat

[7]:Kdo říkal, že jsou buzeranti? :-D

9 ostrimoci ostrimoci | Web | 27. února 2012 v 18:26 | Reagovat

[8]:Hmm.... myslím, že Xav v minulém Křesle a potom... já to tu omílám už TAK dlouho :D

10 Selené Selené | Web | 1. března 2012 v 19:52 | Reagovat

jako paradni .nemám slov:-)

11 ostrimoci ostrimoci | Web | 2. března 2012 v 18:06 | Reagovat

[10]: Děkujem :D

12 Dany Dany | Web | 11. března 2012 v 14:01 | Reagovat

aach co ti šibe?? potrebujem dalšiu kapitolu :DD to jak paradne skončilo :DDDD ten konec nemal chybu :DDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama