Jak Ricardo Deaverovou poznal

19. března 2012 v 19:10

O 15 let, 6 dnů a 2 hodiny zpátky...

Jak Ricardo Deaverovou poznal

Ponaučení: Intuice je ten šestý smysl, který nás chrání před zlem.

Bylo nebylo, v jedné zemi zvané Španělsko, v rodinném sídle na pobřeží žil jeden velice zvláštní pán. Lidé z města na něj měli rozličné názory. Někteří se jej báli, někteří mu záviděli, někteří na něj byli prostě jen zlí, ale nikdo nikdy nechoval stejné city k jeho malému synovci. I když byl ten pán sebeděsivějšího vzezření a choval se sebezáhadněji, malého Ricarda všichni zbožňovali. Jeho střapaté černé vlásky se mu na slunci vždy leskly, stejně tak jako opálená pokožka a safírově modrá kukadla, která téměř vždy kopírovala velký úsměv na jeho tvářičce. Celé dny trávil na pobřeží, kde stavěl velikánské pískové paláce, sbíral poklady, které tam naplavilo moře a s dětmi z okolí si hrál tak, jak to dokáží jenom děti, tudíž s naivní radostí, upřímným nadšením a nekonečnou vřelostí. Široko daleko nebylo nikoho, kdo by ho neměl rád, nebo se ho stranil, protože bydlel s tím podivným mužem, nebo proto, že nikdo nikdy neviděl jeho rodiče. Bylo to prostě tak kouzelné dítě, že nebylo možné dělat něco jiného, než jej zbožňovat. Bohužel, ale ani ve světě kouzelníků, mágů a čarodějů takové štěstí není trvalé a taková idylka je nepodmínečně s ručením omezeným. Proto byl pro oba, Ricarda i Antonia, ten přicházející šok daleko větší a více nečekaný, než by se na první pohled mohlo zdát.


Byl nádherně slunečný den a na pláži lehce pofukoval teplý vánek. Obloha byla modrá a bez mraků, jako čisté plátno očekávající příchod malíře a jeho talentu, vzduchem se nesla příjemná atmosféra plná klidu a míru, která byla čas od času proťata smíchem několika chlapečků a holčiček, kteří trávili den spolu, stejně jako vždy. Byli rádi, že mohli být spolu a nemuseli poslouchat dospělé, kteří je stále napomínali a opravovali. Ne, že by se o ně dospělí nebáli, lae pláž byla jen kousek od domu pana Peréze, kterému většina rodičů poté, co jej důkladně poznala, důvěřovala a okraj pláže navíc také obývaly babičky ve svých lehátkách, které odpočívaly na teplém slunci, takže se nikdo nemusel ničeho bát. Dětem se samozřejmě neustálé opakování příkazů aby dávaly pozor na vlny a střepy a cizince nelíbilo, ale takto se nejen mohly bavit a hrát si spolu, ale také si mohly být jisté, že se maminka s tatínkem nemají o co bát a ony mohou být s kamarády. Rico měl rád děti z okolí, protože si s ním hrály, byly na něj hodné a dokonce si s ním půjčovaly hračky. Protože byl Rico jedináček a kromě strejdy neměl nikoho, byl rád, že má kolem sebe kamarády, s kterými si rozumí. Byl sice smutný z toho, že i přesto se s nimi nemohl vídat tak často, jak by chtěl a strejda mu nechtěl dovolit, aby v jejich domě mohli kamarádi přespávat, a tím pádem si spolu hrát dýl a víc, ale chápal to. Strejda mu několikrát vysvětloval, že umí věci, které ostatní ne a že by nebylo dobré, kdyby to někdo věděl. Rico byl z toho zmatený, protože nevěděl, co strejda myslel, ale protože to strejda řekl, už se ho znovu neptal. Měl strejdu rád, protože si s ním hrál, když nepracoval, četl mu, když v domě vypadl proud a on nemohl usnout a ukazoval mu fotky tatínka a maminky, když mu bylo smutno. Strejda byl jeho nejoblíbenější dospělý, a proto i když neměl radost, že si nemůže pozvat kamarády, nebyl na něj naštvaný. Strejda byl totiž hodný a neudělal by mu to naschvál. Rico dokonce věděl, že měl některé jeho kamarády taky rád, protože když byli jednou na pláži a hráli si, dokonce se k nim přidal, a když potom přišli domů, byli oba mokří od hlavy až k patě, ale zato s úsměvem na tváři. Takže i když Rico nevěděl, jak jiný je, nebo co že to umí, věřil strejdovu slovu a s kamarády se vídal jenom venku.
Dneska se sešli všichni, maminka pustila dokonce i Armanda z domu na druhé straně pláže, a tak se všichni rozhodli, že budou soutěžit o to, kdo postaví největší, nejhezčí a nejsložitější hrad z písku. Udělali si místo co nejdál od vody, která ještě se ještě otírala o pobřeží, aby jim nesmetla jejich hrady a bábovičky. Všude kolem byly rozházené kbelíčky, lopatky a formičky a skupinka osmi dětí pilně pracovala ve žhnoucím odpoledním slunci na svých mistrovských dílech. Holčičky si dávaly záležet na tom, aby okolí hradů zdobilo co nejvíc kamínků a mořských hvězdic, kluci se zase pečlivě věnovali základům, které měly nést osud celé stability. Občas někomu na tričku přistála hrst písku, a to třeba když Armando rozbořil loktem věž pro princeznu, na které spolupracovaly všechny holčičky dohromady, asi proto, že to byla, jak ony říkaly, velmi důležitá mise a jak jinak má princ přece poznat, že musí svoji vyvolenou zachránit? Taky by se mohlo stát, že princeznu nenajde a ona potom bude smutnit, protože nebude mít velikou svatbu. Tato zdůvodnění samozřejmě způsobila to, že k zemi šla nejen věž, ale také dvě čerstvě vybudovaná patra hradu. Načež se okamžitě rozpohybovaly ruce a ve vzduchu bylo okamžitě několik rukou s pískem, které přesně zasáhly Armanda. To se samozřejmě za chvilku zvrhlo v regulérní válku o čest jak princezny, tak pověsti prince a po pár chvilkách už nestál žádný hrad a všichni se váleli v písku, šťouchali a strkali do sebe, lezli po sobě, shazovali se do písku, tahali se za vlasy, bouchali lopatkama a kbelíčkama a vůbec bojovali v bitvě na život a na smrt. Po pár chvílích, když holčičky začaly spravovat své copánky a chlapečci si začali hojit své zraněné ego, začali stavět zase nanovo. Armando se pro jistotu posunul trochu dál, protože si nemohl být jistý, jestli mu jeho pevnost někdo přece jenom nezboří a palác pro princeznu s věží začal být budován také nanovo a ještě větší, než předtím.
Rico se posadil do písku a začal odznova. Líbily se mu ty domy, z kterých měla většina dětí respekt, ty strašidelné. S pavučinami a vrzajícími schody, takové ty domy, kde moc světla nedopadá, ty které se spíš hodí do těch zemí, kde pořád prší, ne do slunného Španělska. Samozřejmě nemohl vědět, jaké složité ornamenty měl použít, ale na to, že byl pouze malé dítě, jej vždy všichni obdivovali za jeho představivost. Takže neváhal a pustil se do budování velkého hradu.
Pod jeho malýma ručkama rostl a formoval se nádherný hrad se spoustou věžiček a křídel, které dohromady dávaly jeho dílku nádech něčeho tajemného a překrásného. Tento hrad nebyl jen hrouda písku, bylo to něco víc a bylo to vytvořeno rukou dítěte, proto to bylo daleko vzácnější a to poselství, které to neslo, se nedalo zapřít, i když nebylo na první pohled zřetelné. Bylo to poselství toho, že čistá dětská duše je schopna velkých skutků, i přes svou křehkost a nezkušenost. Že mnohdy se nejen vyrovná, ale dokonce i předčí duše starých a zkušených. Ale každé poselství má více významů a poslové mohou být ztraceni ve změti času, a proto ani toto nemělo dlouhý život.
Na obloze se zničehonic objevila veliká černá mračna, která tak poškodila její celistvou čistotu. Na obzor se již dalo dohlédnout jen stěží, na pláž se snesla tma a vzduch proťal blesk. Babičky již dávno opustily svá lehátka, jenže pozornost dětí upoutaly právě až první dešťové kapky, které se snesly na zem a začaly jim ničit jejich pískové království. Rico se okamžitě zhrozil, co se to děje a nevšímal si toho, že jeho oblečení každou chvílí navlhá více a více, snažil se jen zastavit tu spoušť, která mu topila jeho hrad. Snažil se zachycovat písek, který v mokrých vlnkách stékal po stranách, pokoušel se ho vracet zpátky tam, kam patřil, ale nebylo mu to nic platné. Písek se stále bořil a nešlo to nijak zastavit, ať se snažil sebevíc. Stále zoufale nabíral plné dlaně písku, když ucítil tíhu něčí ruky na rameni.
"Pojď Rico, Armando říkal, že nám jeho babička udělá kakao." Snažila se ho přesvědčit -Francesca, Armandova sestřenice a zároveň jediná holka, která si s nimi mohla hrát kdykoliv. Francesca nebyla jako ostatní holčičky z města, které obvykle chodily s Ricem a jeho kamarády ven. Francesca totiž na rozdíl od nich nevadilo přijít domů v nových šatech od bláta, lézt po stromech nebo skákat do kaluží. Proto ji taky měli všichni tolik rádi a nikdy jim nevadilo, když se Rico rozhodl vzít ji s nimi. Koneckonců bydleli od sebe jen kousek, takže se v podstatě znali všichni tři i s Armandem ze sousedství.
"Ale…. Já chtěl ….postavit hrad." Dostal ze sebe, stále ještě ne zcela přesvědčený o tom, že by měl odejít a nechat svůj hrad na pospas té strašlivé bouřce, která se blížila čím dál tím víc. Chvíli ještě klečel v písku a přemýšlel, no nakonec se přece jen zvedl a spolu se oba vydali na cestu. Ještě naposledy se Rico otočil, aby viděl, co z jeho hradu zbylo, ale už byla taková tma, že neviděl nic jiného než obrysy pláže.
Společně se všichni vydali směrem z pláže a co nejdál od bouřky, aby se jim něco nestalo. Vzdalovali se dál a dál, když v tom si to Rico uvědomil. "Musím domů. Strejda mě čeká." Řekl všem a nikomu zároveň, nezmiňujíc fakt, že tam měl být pravděpodobně už před dlouhou dobou.
Tak se tedy rozdělili. Rico a Francesca se vydali směrem k domu Ricova strejdy a ostatní, ti šli na opačnou stranu k Armandově babičce. Cesta jim trvala o něco déle než normálně, což bylo pravděpodobně tím, že cestou se jim podařilo několikrát spadnout. Když už byli dostatečně promočení, dostali se konečně před vchodové dveře a Francesca zazvonila na zvonek, který byl na zdi vedle dveří.
Když se po nějaké době dveře otevřely, objevil se v nich Ricův strejda s nepříliš příjemným výrazem ve tváři. Tvářil se, jako by ho něco nahněvalo a Rico si nebyl moc jistý, jestli to nebyl právě on. Slíbil totiž strejdovi, že dnes přijde včas na večeři a strejda byl na důslednost velmi tvrdý. Nikdy se ale netvářil tak, jako nyní. Poté, co mu Francesca a Rico řekli, co se jim přihodilo a Ricův strejda poděkoval Francesca to, že přišla s Ricem a řekl jí, ať nezapomene pozdravit babičku, spolu konečně osaměli. Nebo tak to alespoň podle Rica vypadalo. Strejda zavřel vchodové dveře a chtěl mu něco říct. Asi to, jak je možné, že přišel tak pozdě a je celý mokrý, ale ani k jednomu nedošlo, protože najednou se do haly vřítila nějaká paní. A v tom to Ricovi došlo, dnes se měl strejda setkat s tou paní, co chtěla mluvit i s ním.
´¨Slečno Deaverová! Není nutno spěchat, ještě jsem s Vámi chtěl o něčem mluvit." Řekl strejda a vypadal nervózně, jako by ho přítomnost té paní rozrušovala.
"Není potřeba, Antonio. Mám ještě jednu schůzku… Oh, není to malý Ricardo? Copak se ti to stalo?" Zeptala se se zděšeným výrazem Rica, když si jej v tom mokrém oblečení všimla. Vypadala zmateně a zklamaně, čehož si oba všimli.
"Nevím, co to do něj vjelo. Normálně se tak nechová." Snažil se strejda zahladit to, jak mu to bylo nepříjemné, ale moc mu to nešlo. Paní se na Rica jen podívala a ten pohled mluvil za vše, tredy alespoň pro Rica.
"Ale to je v pořádku, děti musí také někdy být samy sebou." Řekla neupřímným hlasem paní a pohladila Rica po vlasech. Potom se otočila na podpatku a s tichým pozdravem se vydala pryč ze dveří, přímo ven do té bouřky.
Rico stále nemohl uvěřit tomu, co viděl. Strejda se mračil, opravdu mračil, a to on nikdy nedělal. Ať už to bylo tím, že se Rico vrátil později, nebo tím, že zapomněl na to, že měla přijít ta paní, nemyslel si, že to byl ten důvod.
"Tak pojď. Ricardo." Vytrhl ho strejda z přemýšlení, a v tom to Ricovi došlo. Strejda se mračil kvůli tomu, co řekla ta paní. Rico nebyl strejda a stejně prokoukl falešný tón v jejím hlase. A tehdy pochopil, že ať už byla ta paní kdokoliv, jeho ráda neměla a v budoucnosti to bude právě ona, kdo mu bude za jednoho z nepřátel a pomůže zvráštit čelo strejdy těmi hlubokými vráskami, které měli ti učenci, kteří řešili nejsložitější problémy světa.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Liss Liss | Web | 22. března 2012 v 20:02 | Reagovat

Jujj, husté, Deaverová se mi zdá ještě hnusnější než předtím. :-) Dobrá práce.
A ohledně těch neseriózních otázek - JASNĚ, že jo! :-D

2 ostrimoci ostrimoci | Web | 25. března 2012 v 8:26 | Reagovat

[1]: Díky, jsem ráda, že se mi podařilo ji vystihnout v pravém světle.:)
No, sice chci vidět, jak budou ti dva odpovídat, ale dobrá dobrá :)

3 Liss Liss | Web | 25. března 2012 v 14:36 | Reagovat

[2]: Já právě taky. A jsem ráda, že to nemusím vymýšlet :-D

4 Erin Erin | E-mail | Web | 5. dubna 2012 v 14:16 | Reagovat

Jůůůů! :-D
Pěkné, babi, pěkné. Jsi prostě všestranný spisovatel. Tady se projevila tvá rozkvetlá dušička plná motýlků a kytiček... :-D
Ne, je to skvělej nápad, takové vsuvky. Doufám, že bude i něco s Mikaelem a Nicolasem :-)
Krásně si zachytila dětské starosti, jako zbouraný hrad a rozdělané culíčky... nevím, taková tvorba u tebe člověku zůstane v paměti. Nic ve zlém! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama